Chorvatsko 2005 - Cesta zpět

Domů jsme vyrazili v sobotu ráno potom, co jsme zmokli a sbalili si věci. Jeli jsme na druhý konec ostrova, kde je druhé největší město Vela Luka. V něm jsme postavili auto do fronty na trajekt a čas do našeho odjezdu jsme strávili procházkou po městě. Atmosféra byla podobná jako v Korčule, akorát město je mladší, menší a je v něm míň turistů.

Cesta trajektem do Splitu byla pro nás suchozemské krysy nezapomenutelným zážitkem. Před vyplutím se vyčasilo a po celou dobu svítilo slunce a vál docela ostrý vítr. Plavba trvala asi tři hodiny. Pluli jsme po poměrně vytížených námořních linkách, takže jsme mohli obdivovat nejen ostrovy, kolem kterých jsme proplouvali, ale i lodě, které nás míjely.

Do Splitu jsme přijeli kolem páté hodiny odpolední. Protože v osm už padá tma, nemohli jsme se v něm moc zdržet. Zašli jsme se pořádně najíst a vydali se na obhlídku asi nejznámější místní památky, Diokleciánova paláce z asi třetího století. Byli jsme docela šokovaní tím, v jakém je palác stavu. Byly v něm kilotuny turistů, kterým bylo podřízeno naprosto všechno. Téměř všechno volné místo v prostorách paláce zabíraly hospody, pizzerie a stánky se suvenýry, které se po přilehlých uličkách rozlezly jako plíseň po chlebu. V přilehlých chrámech jsme nebyli, protože jsme zaprvé spěchali a zadruhé jsme usoudili, že z památek už zbyla jenom prázdná skořápka.

Když jsme ze Splitu vyjížděli, pomalu se stmívalo. Chtěli jsme dojet po dálnici do Zadaru, kde jsme plánovali přespat, ráno prohlédnout památky a pak rychle mazat domů. Osud tomu ale chtěl jinak. Na nájezdu na dálnici jsme špatně odbočili a už se nedalo vrátit. Nakonec jsme dojeli do asi 30 km vzdáleného města Sinj. Únavou jsme už sotva lezli, tak jsme se rozhodli, že v něm přenocujeme za každou cenu. Zjistili jsme, že Sinj je zvláštní město, spíš taková hodně velká vesnice. Centrum města bylo úplně plné mladých lidí, kteří se tlačili nejen v barech a klubech, které byly nalepené jeden na druhém, ale i před nimi. Tvořili tak na ulicích docela slušnou zácpu. V celém městě je jenom jeden hotel. Konečně jsme se po dlouhé době dobře vykoupali a vyspali v čistých peřinách. Jediná noc nás sice stála skoro tolik, co všechny noci na Korčule, ale byla to dobrá investice - příští den nás čekala mnohasetkilometrová cesta domů.

Ráno jsme se rozhodli, že vzdáme návštěvu Zadaru, protože bysme se museli vracet ke Splitu a místo toho se zastavíme na Plitvických jezerech pozdravit Vinetúa a Nšoči. Jeli jsme tedy vnitrozemím přes hory a města Knin a Gračac. Na prohlídku jezer jsme neměli dost času, tak jsme tam jen narychlo nahlédli. Nechtělo se nám platit cca 700 Kč za vstupenky, tak jsme do areálu proklouzli zadem. Koukli se na centrální jezero a chvilku si odpočali. Je tam opravdu krásně. Pak jsme vyrazili k autu, na parkovišti do sebe hodili ňáké mastné jídlo a co nejrychleji vyrazili na sever.

Cesta Chorvatskem proběhla naprosto v pohodě. Na hranicích se Slovinskem jsme strávili přes půl hodiny popojížděním ve frontě. Slovinsko nezklamalo a z hranic do Mariboru jsme jeli v koloně. Když jsme přijeli do Rakouska, padala tma. Po noční dálnici jsme tedy s heslem "Vír v nádrži, fahren, fahren." vyrazili nejvyšší možnou rychlostí k domovu. Přijeli jsme ve dvě ráno. Asi deset minut poté jsem už spal.