Někdy v říjnu loňského roku mi Sára řekla, že byla na lekci afro-kubánských tanců. Že se jí docela líbila a jestli bych nechtěl příště jít s ní.
Tenkrát jsem bydlel ještě v hostelu a posedávání na vstupních schodech a chlastání piva mi nedávalo tu správnou pohybovou satisfakci, tak jsem souhlasil.
Moje první lekce byla hrozná. Ocitl jsem se mezi lidma, z nichž většina už několik let aktivně tančila. Já tam byl jak dřevo, pletly se mi ruce nohy.
Následující týden jsem hodně váhal, jestli jít znovu. Sára neměla čas, tak bych tam musel jít sám. Rozhodl jsem se, že to zkusím, aspoň poznám nové lidi. A Sára se mnou půjde třeba příště. Druhá lekce byla ještě horší než ta první. Neviděl jsem žádný pokrok, hlavně kroky jsem vůbec nezvládal.
Ale zaťal jsem zuby a přišel za týden znova a znova a znova...
A po pár měsících jsem to byl já, kdo se díval na nováčky, jak se snaží chytit rytmus.
A Sára? Nakonec to dopadlo tak, že tam byla za celou dobu pouze dvakrát - poprvé sama, podruhé se mnou a pak už nikdy.
Kurz vyvrcholil minulý víkend účastí na dvoudenním kubánském karnevalu pořádaném v jižním Londýně. Naše skupina pořádala taneční průvod, který byl jeho hlavní atrakcí.
Guillermo, náš učitel, sestavil a s náma nacvičil jeho choreografii. Použili jsme část kostýmů a dekorací z předchozích ročníků, část jsme vyráběli speciálně pro tento. Celkově nám přípravy zabraly něco přes měsíc práce a zkoušek.
Měl jsem za úkol být jeden z faroleros (obr. [5]).
Měl jsem jít v čele průvodu, nést střapatý barevný bazmeg na dlouhé tyčce a tvářit se nadšeně. V praxi jsem kromě toho musel ještě razit cestu davem a u toho řvát: "Stand back, please! Excuse me, please! Give us the space, please! Don't be here, we are going this way." A odsrkovat lidí s foťákama, kteří se kolem nás tlačili jak vosy kolem shnilé hrušky.
V sobotu bylo na karnevalu málo lidí, protože bylo hnusné počasí. Navíc jsme byli všichni ve stresu, protože jsme nevěděli, co se bude dít. Přestože se sobotní průvod povedl, měl jsem z něj docela rozpačitý pocit.
V neděli jsme si ale všechno vynahradili. Sluníčko pražilo, tak přislo asi třikrát více lidí. Organizační chaos byl podstatně menší než předešlý den a všichni byli tak ňák víc v klidu. Já taky, po dvou Budvarech. Průvod samotný byl výborný, přestože nás nedoprovázela padesátka dětí jako minulý den.
Reakce na naši skupinu byly bez vyjímky pozitivní. Opravdu jsme si to užili a po zabalení kostýmů a dekorací jsme pařili společně s ostatníma lidma, dokud nás večer nevyhodili z parku.
Nafotil jsem v neděli pár fotek, ale většina se moc nepovedla.
Hlavně během průvodu opravdu nebyl čas.
Doufám, že se mi povede sehnat nějaké další fotky i od jiných lidí, včetně dvou profesionálních fotografů, kteří se akce účastnili.