|
||
|
Úterý bylo ve znamení cesty. Jel jsem ze severu (ze Stornoway na ostrově Lewis) na jih (do Lochboisdale na ostrově Jižní Uist). Cesta trvala celkem asi osm hodin. Použil jsem tři busy a jeden trajekt.
Během cesty jsem poznal, že Hebridy jsou ostrovy vysokých hor (Lewis), úchvatných zátok (Harris) a dlouhých pláží (Uist). Také jsem je soukromě začal nazývat Ostrovy tisíce louží, protože často a dlouho prší a jak je terén hornatý, voda ze spousty míst nemá kam odtéct. Do pensionu v Lochboisdale jsem dorazil před západem Slunce. V rychlosti jsem si odložil batoh a šel na západ, kde měl být podle mapy Atlantik a dlouhá písečná pláž udělat fotky Slunce zapadajícího do moře. Elán ze mě vyprchal asi po půlhodině pochodu, když se Slunce dotklo obzoru a já byl stále ještě mezi baráčky, kolem kterých se začala rozlévat mlha. Už už jsem to chtěl vzdát, otočit se a jít domů, když tu jsem najednou uslyšel šplouchání vln. To mi do nohou vlilo novou čerstvou krev a zaplašilo myšlenky na předčasný návrat. Přidal jsem do kroku a po pár minutách jsem ucítil vůni jódu. Přede mnou ale stále byl kostrbatý horizont písečných dun. Po dalších pár minutách chůze se znatelně oteplilo, když jsem opustil mlhu. A když jsem na ten horizont konečně vylezl - jo, už tam byl. Nízké ale dlouhé vlny pravidelně dorážely na bílou písčitou pláž, která se táhla od obzoru k obzoru. Přede mnou bylo jen moře ozářené odlesky zapadlého Slunce. Shodil jsem boty a nechal si nohy olizovat vlnama. Stál jsem po kolena v Atlantiku a zažíval jsem podobné pocity jako kluci na konci Zemanovy Cesty do pravěku. Po návratu do pensionu jsem si chvíli četl místní časopisy a pak usnul jako špalek.
|
