Eriskay

V čtvrtek byla mlha. Jo, celý den. To mě ale od plánovaného výletu na ostrov Eriskay neodradilo. Dobře jsem udělal, protože mlha se občas na pár chvil roztrhla a odkryla nádhernou oblast úžiny mezi ostrovy Uist, Eriskay a Barra. Po příchodu na Eriskay jsem nasedl na bus, který vezl zpět na Uist čtyři důchodce. nechal jsem se vyložit na začátku pláže, kterou jsem navštívil v obou předchozích dnech a vrátil se po ní zpět do pensionu.

Teď je večer, já ležím v růžové posteli a rekapituluju svůj pobyt na Hebridech. Je to rozhodně zajímavé místo, zatím jsem žádné podobné neviděl. Ostrovy mi prostředím nejvíce připoménají Norsko, které znám zatím bohužel pouze z cestopisů. Rodinné chalupy jsou po ostrovech roztroušené poměrně řídce. Kolem každé chalupy je velký pozemek obehnaný pletivem a ostnatým drátem, na většině se pasou místní ovce s hustýma dlouhýma chlupama, černou hlavou a dlouhýma zakroucenýma rohama. Řídké osídlení způsobuje, že se lidi setkávají pouze v neděli v kostele (hospody zde skoro nejsou). Neděle je proto velkým svátkem, kdy se až na nezbytné výjimky nepracuje, zato se navštěvují členové rodiny a známí.

Veřejná doprava je zde poměrně levná, ale prakticky nepoužitelná. Je využívaná pouze dětmi pro cestu do/ze školy, důchodci a turisty. Všichni ostatní mají svá auta, každá rodina aspoň jedno.

Lidé jsou v tomto drsném kraji odkázáni jen sami na sebe. To je naučilo navzájem spolupracovat. Řídí se heslem: "Dnes pomůžu já tobě, protože zítra budu já potřebovat pomoc tvoji." Všichni se navzájem znají a zdraví. Kriminalita tu v podstatě neexistuje. Já jako turista jsem si spolupráce nejčastěji všiml v dopravě. Cesty jsou úzké, takže auta se musí velmi opatrně míjet (na fotkách několikrát zachycené Passing Places). Míjející řidič vždy pozdraví a poděkuje míjenému řidiči, který musí kvůli manévru svoje auto zastavit. Skoro každý den se mi stalo, že mi řidiči sami od sebe nabídli svezení (i v noci!) a to i řidiči autobusů, kteří si pak samozřejmě odmítli nechat zaplatit. Prostě jsem zde nikdy NEPOTŘEBOVAL stopovat.

Život v izolované komuinitě má samozřejmě i své stinné stránky. Nejblíže je vystihuje pojem maloměšťáctví, který se ale v tomto případě nedá dost dobře použít, protože města jsou na ostrovech asi čtyři. A největší Stornoway má asi deset tisíc obyvatel. S tím, že si lidi navzájem vidí až do talíře, souvisí i výše zmiňovaní strážci tradičních hodnot.

Většina mladých lidí chce vypadnout, byť většina z nich jen dočasně a později se vrátit. Mladá krásná pokladní v marketu se na mě usmála až poté, co zjistila, že platím anglickýma (ne skotskýma) librama. A když jsem se jednoho domorodce ptal, co tady lidi dělají v zimě, řekl jenom: "Koukají do deště a pijou." Upřímně řečeno, nedokážu si představit, co jiného bych tady dělal já. Kdybych tu ale měl kořeny a musel se starat o rodinu, pozemek a stádo ovcí, určitě bych měl o zábavu postaráno. Život zde prostě plyne úplně jinak než na pevnině.