Eriskay

11. října 2007

 

V čtvrtek byla mlha. Jo, celý den.  click! To mě ale od plánovaného výletu na ostrov Eriskay neodradilo. Dobře jsem udělal, protože mlha se občas na pár chvil roztrhla a odkryla nádhernou oblast úžiny mezi ostrovy Uist, Eriskay a Barra. Po příchodu na Eriskay jsem nasedl na bus, který vezl zpět na Uist čtyři důchodce. nechal jsem se vyložit na začátku pláže, kterou jsem navštívil v obou předchozích dnech a vrátil se po ní zpět do pensionu.

Teď je večer, já ležím v růžové posteli a rekapituluju svůj pobyt na Hebridech. Je to rozhodně zajímavé místo, zatím jsem žádné podobné neviděl. Ostrovy mi prostředím nejvíce připoménají Norsko, které znám zatím bohužel pouze z cestopisů. Rodinné chalupy jsou po ostrovech roztroušené poměrně řídce. Kolem každé chalupy je velký pozemek obehnaný pletivem a ostnatým drátem, na většině se pasou místní ovce s hustýma dlouhýma chlupama, černou hlavou a dlouhýma zakroucenýma rohama. Řídké osídlení způsobuje, že se lidi setkávají pouze v neděli v kostele (hospody zde skoro nejsou). Neděle je proto velkým svátkem, kdy se až na nezbytné výjimky nepracuje, zato se navštěvují členové rodiny a známí.

Veřejná doprava je zde poměrně levná, ale prakticky nepoužitelná. Je využívaná pouze dětmi pro cestu do/ze školy, důchodci a turisty. Všichni ostatní mají svá auta, každá rodina aspoň jedno.

Lidé jsou v tomto drsném kraji odkázáni jen sami na sebe. To je naučilo navzájem spolupracovat. Řídí se heslem: "Dnes pomůžu já tobě, protože zítra budu já potřebovat pomoc tvoji." Všichni se navzájem znají a zdraví. Kriminalita tu v podstatě neexistuje.  click! Já jako turista jsem si spolupráce nejčastěji všiml v dopravě. Cesty jsou úzké, takže auta se musí velmi opatrně míjet (na fotkách několikrát zachycené Passing Places). Míjející řidič vždy pozdraví a poděkuje míjenému řidiči, který musí kvůli manévru svoje auto zastavit. Skoro každý den se mi stalo, že mi řidiči sami od sebe nabídli svezení (i v noci!) a to i řidiči autobusů, kteří si pak samozřejmě odmítli nechat zaplatit. Prostě jsem zde nikdy NEPOTŘEBOVAL stopovat.

Život v izolované komuinitě má samozřejmě i své stinné stránky. Nejblíže je vystihuje pojem maloměšťáctví, který se ale v tomto případě nedá dost dobře použít, protože města jsou na ostrovech asi čtyři. A největší Stornoway má asi deset tisíc obyvatel. S tím, že si lidi navzájem vidí až do talíře, souvisí i výše zmiňovaní strážci tradičních hodnot.

Většina mladých lidí chce vypadnout, byť většina z nich jen dočasně a později se vrátit. Mladá krásná pokladní v marketu se na mě usmála až poté, co zjistila, že platím anglickýma (ne skotskýma) librama. A když jsem se jednoho domorodce ptal, co tady lidi dělají v zimě, řekl jenom: "Koukají do deště a pijou." Upřímně řečeno, nedokážu si představit, co jiného bych tady dělal já. Kdybych tu ale měl kořeny a musel se starat o rodinu, pozemek a stádo ovcí, určitě bych měl o zábavu postaráno. Život zde prostě plyne úplně jinak než na pevnině.


 Mapa cesty - šel jsem z Lochboisdale na ostrov Eriskay (vlevo je pláž, na které jsem se procházel včera).  Je mlha.  Místní cykloturista.  Jdu na jih.  Hodně hustý domorodec.  Kravky.  Kočka.  Ostrůvek Lingay.  Odbočka k mostu spojujícímu ostrovy Jižní Uist a Eriskay.  Odliv.  Záliv za odlivu.  Most.  Pozor vydry na silinici.  Přicházím na Eriskay.  Svačinka na bóji.  Domečky na Eriskay.  Odbočka k mostu (z druhé strany).  Trhlina v mlze.  Kosteal sv. Michala, jediný kostel na ostrově.  Hřbitov.  The Village, jediná vesnice na ostrově.  Na cestě se tu nepasou jen ovce, ale i koně.  Za plotem je vždycky lepší tráva.  Pohoda pátry.  Domek u moře.  Žer, koňu.  Přístav trajektu. U domečku stojí autobus, kterým jsem se vrátil zpět na jih Jižního Uistu.  Eriskayská pláž.  Zpět na Jižním Uistu. Na chvíli se protrhla mlha.  Pochod na sever po pláži.  Racci.  Duha.  Mlha.  Rozloučení s otevřeným Atlantikem.