Amsterdam

Hned po příjezdu do Amstru jsem se pořádně vzteknul. Vystoupil jsem na špatném nádraží, na kterém byl totální bordel, protože se ještě stavělo. Byl na něm pouze jediný automat na lístky na metro, u kterého byla fronta jak v Rusku. Ten navíc odmítal moji kartu a požadoval buď mince nabo bankovky do 10 euro. Neměl jsem ani jedno, tak jsem musel rozměnit u turisty stojícího za mnou, který byl na tom proklatém místě také poprvé v životě. Po delším přemlouvání ta potvora konečně požadovanou jízdenku vyplivla. Metro se v Amstru právem nenazývá metro, ale snelltram (rychlá tramvaj), protože až na pár stanic v centru jede vlak po povrchu. Po příjezdu na hlavní nádraží jsem se vzteknul podruhé. Úschovna zavazadel, kde jsem chtěl nechat většinu svých věcí, je plně automatizovaná high-tech facility. V praxi to vypadá tak, že tam cca 100 lidí zmateně manipuluje se skříňkama a snaží se sehnat jednoho ze dvou indů, kteří tam dělají dozor, aby jim pomohli. Já jsem dopadl stejně a po desetiminutové hysterické scéně a řvaní "fucking hellish machine" se nade mnou slitoval párek amerických turistů, kteří mi skříňku zamkli stejným způsobem, jak jim to o pár minut dříve udělal jeden z indů. Poděkoval jsem jim za záchranu mého mentáního zdraví a vyrazil shánět ubytování.

Amsterdam mě ohromil svou přecpaností turistama. Jarní sluníčko v kombinaci se státním svátkem vykonaly své. Prošel jsem neúspěšně asi třicet hotelů/hostelů. Všude bylo plně obsazeno. Když jsem se ptal, kde bych mohl nějakou postel sehnat, posílali mě na různá místa - kromě jiného i do grandhotelu, na hlavní nádraží a do Haarlemu (město vzdálené cca 10 km). Že prý jsem si vybral ten nejhorší možný den. V jedné agentuře se mi povedlo nocleh sehnat, ale za €150. To jsem odmítnul s tím, že radši zůstanu přes noc vzhůru a ty prachy prochlastám. Ať je ňáké dobrodružství, když už jsem v té evropské metropoli slasti, neřesti a kocoviny.

Po smíření se s tím, že spát prostě nebudu, jsem se vydal hledat ty slasti a neřesti. Kocovinu jsem hledat nemusel, počítal jsem s tím, že si mě příští ráno najde sama. Šel tedy do Red Light Districtu. Na paměti s Matkovým varováním "Pozor na nemoci!" jsem odmítal pormkávající prsaté bělošky, drobné Indonézanky a výřečné černošky. Někdy mi to odmítnutí sice trvalo i deset minut, ale odolal jsem. Fotky nejsou, protože jsem respektoval nepsané pravidlo o nefocení. Jednomu dědovi s kamerou to nedošlo, tak si vysloužil sérii nadávek "Switch the fucking camera off now! I'll kill you. You're dead, motherfucker!"

Během odpoledne jsem vyjel na chvíli za město, odpočinout si od ruchu. Potkal jsem se s jedním asi 65-letým domorodcem dlouhých bílých vousů a divokého vzezření, se kterým jsem strávil přibližně hodinu zajímavým rozhovorem, který jsme vedli, zatímco on třídil krmení pro vodní ptáky. Začali jsme se bavit klasicky o počasí. Časem se hovor stočil k nadávání na to, jaký je Holandsko policejní stát. Že si šli jednou s kamarádama do lesa zakempovat a naháněli je policajti s vrtulníkem a termovizí. Dále pokračoval tím, že Kenedyho nezastřelila CIA, ale udělala to FBI. Chtěl totiž zveřejnit pozadí spojenectví americké vlády s mimozemšťanama. S těma klasickýma, šedýma, metr vysokýma. S těma, co se snaží vypěstovat plodného hybrida mezi nima a člověkem. Dal mi i link, na kterém najdu spousty užitečných informací k přežití. Nezapomněl me ovšem varovat, že tyto informace jsou tak zásadní a zneklidňující, že než je začnu číst, měl bych si koupit nějaké prášky na spaní.

Večer jsem se úplnou náhodou seznámil s jedním Maďarem, který mě o pár hodin později seznámil s domorodcem jménem River, který mi asi po pěti minutách nabídl přespání u něj doma na matraci. Nabídku jsem samozřejmě okamžitě přijal. Po půlnoci jsem tedy popřál sbohem mému Maďarskému známému a přesunul se na svou matraci. Před usnutím jsme ještě za zvuků africké hudby přes hodinu kecali o nesmyslech, ubalili pár trumpet a vypili pár kalíšků mezcalu. Druhý den jsem se po snídani rozloučil s tím, že pokud River přijede do Londýna, má kde přespat.

Sobotní den jsem strávil pohodově a užíval si města. Nikam jsem nespěchal, protože letadlo mi letělo v 9 večer. Během brouzdání městem jsem se náhodou připletl k oslavě Buddhových narozenin na hlavním náměstí. Jinak jsem den strávil většinou posedáváním na lavičkách, užíváním slunce a krátkýma procházkama. Po sedmé jsem odjel na letiště. Odbavení i let probílaly v pohodě a před půlnocí jsem byl doma. Druhý den jsem vstával ve 3 odpoledne :)))