Procházka po Seven Sisters

Po půl roce opět v Anglii...

Na začátku letošního roku jsme se s Vojtasíkama dohodli, že na velikonoce spolu pojedeme na výlet do parku Yorkshire Dales. V UK mají velikonoce dva sváteční dny: Velký pátek a Velikonoční pondělí. Dohodli jsme se, že ve čtvrtek odpoledne vyjedem a v pondělí večer se vrátíme. Já s Naďou jsme se tomuhle plánu přizpůsobili. Přiletěli jsme do UK už v sobotu a pobyli tam do následujícího úterka, tedy celkem 10 dnů. Ty jsme si rozdělili napůl. První polovinu jsme strávili v Londýně, druhou na zmíněných horách. Během našeho pobytu v Londýně jsme bydleli u Vojtasíků doma. Měli v domě jeden nevyužitý pokoj, tak nám ho půjčili.

Na sobotu jsme si žádný plán nedělali, protože čekání na letišti a cesta letadlem člověka pěkně vycucne. Program jsme omezili na zabydlení se, nakoupení jídla na pár dní a večeři s našimi hostiteli. Chystali jsme se na následující den na naši oblíbenou procházku po Seven Sisters.
 

... a opět na Sedmi sestrách.

V neděli ráno jsme se sešli na Victorii. Vojtasíci, Hadičkovic, Bobo, Zdena, další dvě holky a Naďa se mnou. Jak bývá na našich výletech pravidlem, pokaždé se musí něco pokazit. Na tomto výletu to byl už odjezd, protože díky pozdnímu příchodu některých členů a následným zmatkům u pokladny a hádkám o dvě libry nám ujel náš vlak. Sice asi o půl minuty, ale ujel. Museli jsme vzít zavděk následujícím spojem, který ale kvůli engineering works jel jinou trasou a o hodinu déle. To nám otočilo itinerář vzhůru nohama, protože jsme v důsledku toho šli ze Seafordu do Eastbourne místo naopak, jak bylo plánováno. Na druhou stranu všechno zlé je k něčemu dobré a díky otočení trasy a jsme chytli odliv a mohli jsme jednoduše přebrodit potok v jedné zátoce místo toho, abychom ho museli zdlouhavě obcházet, protože za přílivu v něm jsou dva metry vody. Můžu potvrdit. Historka, jak jsem za přílivu brodil způsobem, že jsem měl pod vodou i hlavu, se v našem kroužku stala legendou.

V Seafordu jsme si bezprostředně po příchodu na pláž sedli a kochali se. První setkání s mořem po půl roce se musí pořádně vychutnat. Dejv se bavil pouštěním draka. Po posilnění pintou Fostera v plechu jsme se vydali na pochod. Přeci jen dvacet kilometrů je dvacet kilometrů a díky našemu pokaženému startu jsme k moři přišli až v poledne.

Cestou jsme se opravdu kochali. V Česku žádné 150 metrů vysoké vápencové útesy u moře nejsou, tak jsme se snažili užít si každou minutu. Brodění tentokrát proběhlo bez excesů a dokonce ani z útesů nikdo nespad, takže jsme k večeru příjemně unavení skončili v Eastbourne. Téměř celá naše skupina se tam vrhla na Fish & Chips, ale mi smrad říkal, že mi po místní hypermastné smažené specialitě nemuselo být úplně volno. Po nacpání nácků (některých) jsme vyjeli vlakem směr Londýn. Aby ještě nebylo všem dobrodružstvím konec, absolvovali jsme autobusem tu část trati, kterou jsme dopoledne objížděli. Autobus byl opravdu hodně starý a hodně rozvrzaný double decker se starým a rozvrzaným řidičem. Ti dva spolu zjevně byli v symbióze, tak to řidič smažil, co to dalo. A v horním patře to s náma občas opravdu házelo.

Domů jsme přijeli krátce před půlnocí.