Sedm sester se říká křídovým útesům nedaleko Brightonu v jihovýchodní Anglii. Útesy jsou tvořeny vápenatými schránkami mikroskopických organismů, které se na místě okládaly po milióny let. Sedimenty pak byly geologickou činností zvrásněny a vyzvednuty do výše přes sto metrů nad hladinu moře. Sedm sester se útesu říká proto, že vrásnění vytvořilo sedm kopců, z nichž nejvyšší má kolem 170 metrů nad hladinou. Protože křída je velmi měkká, moře útesy velmi rychle ukusuje. Vnikají tak kolmé srázy z vršků kopců až k mořské hladině.
Na nedělní výlet s Light2Liftem k Sedmi sestrám, tentokrát organizovaný Petrou a Martinem, jsme se sešli v hojném počtu 22 lidí.
Byl jedním z nejdelších jednodenních výletů - vyráželi jsme po osmé hodině ranní a vrátili se po deváté hodině večerní. Během dne jsme ušli kolem 20 kilometrů, snědli spoustu jídla, vypili spoustu piva a dokonce jsem se i dvakrát vykoupal.
Ale pěkně popořadě, nepředbíhat...
Z vlaku jsme vystoupili dopoledne v Seafordu. Naše první cesta vedla samozřejmě přími čarou k moři. To nás okamžitě uchvátilo svou blankytně modrou barvou a asi metrovýma vlnama. Některé lidi uchvátilo doslova - těm, kteří přiběhli moc blízko, oblízlo boty. Když jsme se nabažili prvního dojmu, vydali jsme se na cestu. Vylezli jsme na hřbet první sestře a rozhlédli se po okolí. Výhled byl okouzlující. Na jednu stranu stometrový sráz a moře. Na druhou malebné domečky Seafordu, za nimmiž v dáli vykukovaly budovy Brightonu. Před námy stály zbývající sestry rozsekávající bílou čarou prostor na zelená luka vlevo a modrou hladinu vpravo.
Po chvíli pochodu jsme sestoupili do údolí Cuckmere Haven, kde se do moře vlévá místní říčka. V průvodci píší "Nedoporučujeme řeku brodit, voda je hlubší a proud je silnější, než se zdá." Mi se to ale nezdálo a musel jsem si to ověřit na vlastní kůži. Převlékl jsem se do plavek a šel jsem vyzkoušet, co je na tom pravdy. Zjistil jsem, že docela hodně. Vody bylo asi metr a půl a proud byl silný, vytvořený kombinací dlouhodobých dešťů a přílivu.
Nicméně přebrodil jsem bez ztráty kytičky a po vylezení na druhý břeh jsem se stal vděčným objektem fotografování zbytku skupiny.
Cesta zpět byla obtížnější. Do vody jsem zahučel až po hlavu a sebral mě proud, který mě odnesl asi deset metrů na moře. Docela jsem panikařil tou dobou. Všechno ale dobře dopadlo a po dvou minutách jsem vylezl na souš. V tu chvíli jsem dokázal, že se tam opravdu přebrodit nedá a přestal jsem být zajímavý, tak se skupina vydala k nejbližšímu mostu. Až na dvě kamarádky všichni odešli, než jsem se stačil převléct zpět do suchých věcí. Tak jsem si jim postěžoval, že "přesně takhle se lidé chovají ke svým hrdinům."
Po přechodu mostu jsme se kvůli polednímu vedru rozhodli chvíli pokračovat lesem. Cestička, ze začátku široká, se postupem času zúžila na blátivou stezku. Po asi půlhodině brodění bahnem, kdy jsme dorazili ke konci lesa, jsme se rozdělili na skupinu méně a více zabahněných. Můj návrh, abysme my více zabahnění pošlapali těm méně zabahněným boty nebyl přijat, protože skupina lidí, co se považovali za čisté, byla větší. A ti najčistší z nich urychleně vyklidili pole.
Asi po půlhodině dalšího pochodu jsme dorazili k "hospodě na půl cesty", kde se pár odvážlivců vykoupalo ve vlnách. Opravdu jen pár, protože jsme byli celkem tři, Naďa, Adéla a já. Na ostatní bylo moc zima nebo se jim nechtělo. Koupání bylo úžasné. Nejprve jsme sice museli překonat asi 30 metrů zrádných kamenů, ale pak jsme mohli naplno vychutnat matrové vlny, které námi pohazovaly jak hadrovými panenkami. Nejvíce si asi užila Naďa, která podobné vlny zažila poprvé v životě. Pak se ale párkrát napila vln, které byly o něco větší, než jejich sestry a navíc nám začínala být zima, tak jsme se rozloučili a vylezli. Následné převlékání do suchých šatů nejvíc ocenil děda sedící na nedaleké dece, který si kvůli holkám málem vykroutil krk.
Po chvíli jsme vyrazili na další pochod, protože nás začínal tlačit čas. Vylezli jsme na Beachy Head, kde stojí maják ve výšce 170 metrů nad mořem a jeho okolí je hoblováno neustálým větrem. Přišli jsme k více než deseti křížkům, které na útesy umístili pravděpodobně pozůstalí sebevrahů. Upřímně řečeno, lepší místo na sebevraždu jsem zatím nepoznal. Po dopadu z takové výšky na ostré kameny v příboji se pravděpodobnost přežití s následky limitně blíží k nule. Po pár dalších kilometrech jsme sešli do Eastbourne, kde naše cesta skončila. Doběhli jsme na nádraží, kde jsme se na poslední chvíli rozdělili na skupinku, která jela domů a skupinku, která v Eastbourne zůstala o hodinu a půl déle a dala si Fish & chips s pivem. Já jsem byl v té druhé skupince. Do Londýna jsme se vrátili až po setmění. Vyčerpaní, ale spokojení.
S Trixiem v Seafordu (o 14 dní později)
