Salisbury & Stonehenge

Minylý víkend jsme strávili ve starobylém Salisbury a v neděli jsme udělali pěší výlet ke Stonehenge. Problém s pořádáním výletů na turisticky profláknutá místa, kterými jak Salisbury tak Stonehenge bezesporu jsou, je, že spousta lidí už na místě byla, a proto tam nechce znova jet. Jakub s Evou tento problém nakonec vyřešili umístěním inzerátu na Gumtree. Jel s námi proto i jeden cizí pár. Říkali jsme jim Germáni, přestože s Německem toho moc společného neměli. Byli to Rakušák a Polka, kteří na sebe mluvili německy. Moc jsme se navzájem nebavili. Vypadalo to, že jejich hlavním účelem výletu bylo prostě být spolu.

Do Salisbury jsme dorazili kolem poledne a po krátkém ubytování jsme se vydali do centra města. Hlavním bodem naší procházky byla Salisburská raně gotická katedrála, která má nejvyšší věž v celé Anglii a opatruje nejlépe dochovanou kopii Magna Charty. Strávili jsme její prohlídkou několik hodin, později jsme se ještě vrátili podávat se na mši. Musím říct, že přestože jsem ateista, mše mě opravdu zaujala svým pojetím i prostředím. Asi to bude tím, že moc anglicky sloužených mší v obrovské gotické katedrále jsem zatím neviděl. Na katedrále mě zaujaly ještě další věci. Jednou z nich byl způsob, jakým dokázala církev skloubit historické a moderní aspekty katedrály do funkčního celku. Přestože jde o místo obrovské historické hodnoty, budova má vkusně integrované vytápění a ozvučení. Dokonce jsme objevili i serverovnu v proskleném renesančním kabinetu. Druhým zajímavým objektem je východní vitrážované okno znázorňující ukřižování Krista. Vitráž není tvořena žádnými naivními obrázky, ale svým netradičním pojetím hravě válcuje většinu moderního umění. Nesmím zapomenout ani na kapli uchovávající Magna Chartu. Ta má tvar osmiúhelníku a po celém svém obvodu má vitrážová okna, která kapli naplňují zvláštní žlutozeleným světlem.

Ale dost bylo historie, žijme současností... Večer jsme splečně zašli dohospůdky na náměstí, kde jsme si přisedli k jednomu zvláštním páru, který seděl sám u obrovského stolu. Pár tvořil muž a žena tak kolem padesátky. Nejdříve nás pozvali k sobě, po čase se ale naštvali, pohádali se mezi sebou i s náma a odešli. Eva, která se s nima jako jediná dokázala bavit, na mou otázku, co jim řekla, co je tak naštvalo, odpověděla: "Nic, prostě jsem se s nima bavila. Oni jsou takové ty samonasírací typy." Poté, co nás úderém jedenácté hodiny vyhodili z hospody, jsme šli zpět do hostelu. Tam jsme ještě chvíli popíjeli a kecali a lidi se pomalu začínali vytrácet na pokoje. Poté, co jsme dopili poslední flašku, odešla většina lidí spát. Většina znamená všichni kromě Mejly a mě. My jsme se vydali do centra shánět ňáké piváče. Jediný otevřený podnik byl už jen jediný místní pánský klub, před kterým se po zemi válela spousta "turistů". Ochranka nás do něj pustila bez vstupného pouze pod podmínkou, že si odneseme zavřená piva s sebou. To bylo to, proč jsme sem přišli, tak jsem vyrazil na nákup. Mejla byl venku docela nervózní, protože jsem musel u baru počkat, až barmanky dokončí soutěž v převíkání na rychlost. Po návratu jsme ještě chvíli kecali, spát jsme šli kolem třetí hodiny ranní.

Ráno jsme s Mejlou samozřejmě zaspali. O půl deváté byl odchod na Stonehenge, mě a Mejlu vytáhli z postele pět minut po půl. Nakonec jsme se zvládli probudit, nasnídat, osprchovat a sbalit vcelku rychle a v devět nula nula už byla celá skupina na pochodu z hostelu. Byl krásný den. Z Česka nám volali, že Martin opravdu přijel na bílém koni, ale my měli slunečno (až na krátkou spršku, kterou jsme přečkali obědváním v hospodě na půl cesty) a odpoledne se dalo chodit jen v tričku.

Cesta nás nejprve zavedla k Old Sarum, což jsou zbytky starého Salisbury, osady s počátkem datovaným někam k roku 3000 př.n.l. Bohužel nás dovnitř nepustili, přišli jsme moc brzy. Pokračovali jsme dále na sever podzimní krajinou mezi poli, ovčími a koňskými výběhy, kolem Stingova domu až k cíli naší cesty, ke Stonehenge. Stonehenge mě překvapilo příjemně i nepříjemně. Příjemně proto, že bylo podstatně větší, něž jsem očekával poučen návštěvou Calanais Standing Stones. Nepříjemně proto, že areál Stonehenge leží mezi dvěmi dálnicemi, blízko jejich křížovatky. Nepřekvapil mě počet turistů, který byl přiměřený historickému významu Stonehenge a ročnímu období návštěvy.

Do Salisbury jsme se vrátili autobusem. V hostelu jsme si vyzvedli věci a pomalu se odšourali na nádraží. Měli jsme asi tak hodinu času na patnáctiminutovou cestu. Ve vlaku jsme se ani moc nebavili ani nehráli karty. Většinou jsme spali, únavá byla veliká. Tak to má být.