Windsorské zahrady

Prší už skoro celý červenec. Na počátku měsíce byly záplavy na sever od Londýna, teď jsou na západ. Jelikož nejsme žádní gaučoví váleči, vyrazili jsme s Light2Liftem na výlet i tento víkend. To se nám bohatě vyplatilo, protože jsme se trefili do jednoho z mála slunečných dní. Vyrazili jsme tentokrát do Windsoru, kde je největší obydlený hrad v Evropě, jedno ze sídel anglické královské rodiny.

Do Windsoru jsme přijeli brzy ráno (asi kolem desáté) a po příchodu k hradu se naše skupina čítající asi 25 lidí rozdělila na dvě menší. Jedna se přidala k davu Japonců, kteří přijeli na prohlídku interiérů. Druhá, ve které jsem byl i já, se vydala na prohlídku Windsorských zahrad. Zahrady jsou opravdu ale opravdu velké. Strávili jsme procházením v nich celý den a to jsme rozhodně nebyli všude.

Štěstí při nás stálo i nadále, protože jsme během dne potkali královnu. Teda spíš ona potkala nás. Byla zrovna na vyjížďce kočárem značky Land Rover po svém panství. Viděli jsme ji opravdu zblízka, protože její řidič musel skoro zastavit kvůli našim psům, kteří kolem nás pobíhali. Později se mě Angličani ptali, jestli nám královna zamávala. Ne, nezamávala. Osobně si myslím, že protože jsme jí na chvíli zablokovali průjezd, myslela si spíš něco o zasraných turistech a na mávání prostě neměla náladu.

Kromě královny jsme potkali i spoustu jezdců na koních a haldy jeleních bobků. Jejich producenti byli bohužel zalezlí někde hodně hluboko v křoví, takže jsme žádného ani nezahlédli.

Ke konci dne jsme se spojili s hradní skupinou, která nám říkala, že prohlídka hradu sice trvala asi dvě hodiny a ale za ty prachy by očekávali víc. Společně jsme pak odpočívali při pití pivka, kterým jsme nahrazovali vypocené tekutiny. No, odpočívali... Byl by to odpočinek, kdyby vedle nás neseděla rodinka s asi dvouletým rozmazleným frackem, který bez ustání řval. Dokonce od řevu nepomohla ani postavička Spidermana, kterou mu dali. My jsme mimo jiné navrhovali mu ji zarazit hluboko do krku, to by ten řev utišilo. Rodiče ale našich rad nedbali a dál se ho snažili uklidnit, respektive zacpat hranolkama. Na jejich obranu musím podotknout, že jsme jim ty rady na pacifikaci dávali z bezpečnostních důvodů v češtině.

A po "odpočinku" už následovala jen cesta vlakem domů.

Nedá mi to, abych povídání nezakončil Martinovým oblíbeným zvoláním "Jakube, Evo, díky."
 

• Bonus - Královna v hi-res