Pátek - Příjezd a pochod kolem vodopádů

V UK je jeden výborný státní svátek jménem Konec léta. Poslední srpnové pondělí je volno. Ať si lidi ještě napodledy užijou... Loni jsem toto pondělí strávil na karnevalu v Notting Hillu, letos v jižním Walesu, v Národním parku Brecon Beacons. Protože jsme chtěli užít přírody co nejvíce, vymysleli Jakub s Evou rozdělení výletu na dvě skupiny - první osmičlenná vedená Evou vyrazila z Londýna už v pátek ráno, druhá sedmičlenná vedená Jakubem v sobotu. Já jsem si naštěstí vzal volno a mohl jsem proto jet už se skupinou páteční.

Vyjeli jsme z Paddingtonu. Vlak byl nacpaný k prasknutí, všichni utíkali z Londýna stejně jako my. Nám to ale nevadilo, my měli místenky. Po projetí Bristolu a Cardiffu jsme vystoupili ve městě Neath kousek od jižního pobřeží jižního Walesu.

Po přesunu na autobusové nádraží nás čekala první zkouška. Měli jsme dále pokračovat autobusem číslo 161. První nepodstatný problém spočíval v tom, že autobusová linka nebyla nikde na nádraží k nalezení. To totiž patří konkurenčnímu dopravci. Po pár hovorech s domorodci jsme našli to správné nástupiště a čekali. Tím se dostáváme k druhému podstatnějšímu problému. Busu jsme se nedočkali. Prostě vůbec nepřijel a nikdo včetně dispečinku nám nebyl schopný říct, co se stalo. Po další spoustě provolaných minut s Jakubem a dopravcem jsme se s Evou rozhodli, že pojedeme jiným autobusem. Z poslední zastávky na nás tak jako tak čekala túra s batohama na zádech. Shodli jsme se na tom, že je lepší jít 7 km z busu, který jazdí často a pravidelně, než 5 km z busu, který do večera možná vůbec nepřijede. Pár minut po rozhodnutí náš náhradní bus přijel, my nastoupili a vyrazili.

Cestou na nás naplno zaútočila welština, když jsme projížděli vesničkou s poetickým názvem Cwmgwrach. Autobus nás vyklopil v Glyn-Neddu, odkud jsme po dvou kilometrech došli do vesnice Pontneddfechan. Ta byla naším hlavním orientačním bodem. Když se nás pak domorodci ptali, kde bydlíme, říkali jsme, že to má nechutně dlouhý název začínající na P.

Jelikož jsme díky vypadlému spoji nabrali solidní zpoždění, nesedli jsme v Pontneddfechanu ani na pivko a urychleně jsme vyrazili do kopce do naší chaty. Asi pětikilometrová cesta vedla kolem nádherné říčky se spoustou vodopádů. Dokonce tak nádherné, že se nám nepřestala líbit ani po hodině, kdy jsme kolem ní po úzké pěšině nesli svoje svoje bágly do neustálého kopce. Po odpočinku na louce u parkoviště nás čekala už jen poměrně krátká cesta přes kopec, aby jsme se dostali k bezínové stanici, odkud to bylo do chaty co by kamenem dohodil. Benzínová stanice byla malá betonová budka se dvěma zrezlýmy pumpama postavenýma u domu, ve kterém pumpař nejen bydlel, ale měl i krámek se základním proviantem. Nejvíc nás zklamalo, že za základní proviant nepovažoval pivo. Nebyl tedy důvod se dále zdržovat, v chatě už na nás čekala paní domácí.

Uvítala nás slovy "To jste jako nepřijeli autem, jo?" a "Vy jste táhli vaše věci kolem vodopádů?" Po krátkém zabydlení se nám nabídla, že pár z nás sveze autem zpět do Glyn-Neddu, kde si ona i my nakoupíme v místním Coopu. To jsme s radostí přijali a za chvíli se vrátili s pivem. Jo, a taky ňákým pečivem, zeleninou, ovocem, těstovinama, omáčkama, brambůrkama, sušenkama a dalšíma zbytečnostma. Po chvíli Sabina rozdělala venku oheň, kolem kterého jsme se sesedli, začli požírat všechny ty zbytečnosti a povídat si o spoustě nesmyslů. Mimo jiné i o tom, co na nás čeká v sobotu.