Sobota - Po Beacons Way tam, po Kraví stezce zpět

V sobotu jsme se šli podívat do místního stavného jeskynního komplexu, procházka měla být necelých dvacet kilometrů. Plán zněl hezky, realita byla ale mírně odlišná.

Červenou nití táhnoucí se celým dnem byl Martinův palec. Jeho zaroslý nehet ho natolik zlobil, že s ním v pátek v Nethu navštívil chiropondistu (to slovo mám od něj, zmínil ho asi desetkrát), zatímco my jsme hledali náhradu za nepřijevší autobus. Během soboty mluvil Martin o svém palci neustále. No, to jsem možná přehnal, faktem ale zůstává, že nejméně jedenkrát každou hodinu na tohle téma zavedl řeč. Nakonec ale přese všechny útrapy došel, za což mu náleží všechna čest.

Během společné snídaně nám Eva ukázala trasu výletu a prohlásila, že už ji to čtení mapy a navigování nebaví, a že po včerejšku má stresů dost. A jestli by to někdo nechtěl vzít místo ní. Nikomu se moc nechtělo, tak jsem se přihlásil. Eva na to nadšeně reagovala "Fakt? Jo?" a já si vzal mapu, abych nastudoval trasu.

Po chvíli jsme dobalili a vyrazili. Bylo deset dopoledne. V první hodině naší cesty Eva dvakrát upravila můj kurz. Vybral jsem trochu jinou trasu, než kterou původně zamýšlela. Po druhé opravě jsem jí řekl, že má dvě možnosti. Buď se smíří s tím, že to dnes nepovedu přesně podle jejích představ, nebo ať si nechá mapu. Na to nic neřekla a po pár minutách odešla i s mapou. Později během dne se připravit Evu o mapu povedlo společnými silami Dejvovi s Honzou. Později mi řekli, že průkopníci to mají vždycky těžké. Sice často neuspějí, ale je důležité, že to aspoň zkusí. Tak se nám povedlo zbořit jedno z nepsaných pravidel L2L.

Po pár kilometrech jsme došli na Beacons Way, což je stezka vedoucí asi dvě hodiny oblastí, která byla dříve osídlená. Dnes je na ní ale zbyla pouze louka s viditelnými základy budov. A všude se po ní pasou ovce. Přechod tohohle území v poledním slunci nebyl žádný med, ale krajina byla zajímavá a to nám těch pár hodin pocení bohatě vynahradilo. Po překročení Dismantled Tramway (zrušená vlečka) a Dismantled Railway (zrušená železnice) jsme sešli do údolí, kde se nalézal cíl naší dnešní cesty - jeskynní komplex.

Při příchodu jsme si kromě záplavy rodin s dětmi, důchodců a další spousty lidí všimli jedné zásadní věci. Totiž hodin, které ukazovaly něco po půl třetí. A začali jsme počítat. Necelých pět hodin trvala cesta sem, cesta zpátky bude trvat přibližně stejně. Hodina na prohlídku jeskyně. Půl hodiny na jídlo. Když jsme to všechno sečetli a podtrhli, vyšla nám tma. Přesněji řečeno návrat kolem desáté večer. Zrušili jsme tedy jedinou postradatelnou položku, která byla shodou okolností cílem naší cesty - návštěvu jeskyní. Jediná osoba, která jeskyním neodolala, byla Petra. Musela je probíhat, protože normálně trvá prohlídka hodně přes hodinu. Ona měla asi jen 40 minut. My ostatní jsme dali přednost tělesné stravě před duševní. Taky jsme museli naplánovat zpáteční cestu. Rozhodovali jsme se mezi dvěma variantama. Kratší údolím a hezčí po Dismantled Railway. Rozdělení skupiny Eva striktně zamítla (nutno podotknout, že i já jsem byl proti). Po Petřině návratu z jeskyní těsnou většinou vyhrála Dismantled Railway. Dojedli jsme tedy a vyrazili. Sotva jsme udělali, osud změnil naše rozhodnutí. Martinovi se rozpadla bota. Na jedné noze měl teď hnijící palec, na druhé žraloka. Díky těmto dvěma přírodním úkazům jsme tedy vybrali cestu domů co možná nejkratší a nejpohodlnější.

Zas tak snadné to ale být nemohlo. První polovina cesty proběhla v pohodě, po téměř nepoužívané úzké asfaltové cestě.

Po skončení předchozího rokování o trase zůstala mapa v rukou Dejva s Honzou. Ti byli původci a hlavními zastánci návratu po Dismantled Railway. Vybrali tedy zkratku, která na mapě sice vypadala pohodově, ale ve skutečnosti vedla do prudkého a podmočeného kopce, na jehož vrcholu jsme špatně odbočili a úplnou náhodou jsme zabloudili na Dismantled Railway. To u nich vyvolalo bouři nadšení a oslav. Říkali nám, že pár následujících kilometrů půjde naše cesta pohodlně po vrstevnici. Prostě světlé zítřky, jistoty a prosperita. Neměli jsme důvod nevěřit, na mapě to opravdu tak vypadalo a první kilometr takový skutečně byl. Jenže pak se nám do cesty postavily kaluže plné tmavohnědé hnijící vody. Rozhodli jsme se tedy tento úsek obejít po kopci, ostatně vyšlapaná cestička nás tam nasměrovala sama. Bohužel i ta se po necelém kilometru změnila v bahniště rozježděné motorkama místních teenagerů. Abychom se z téhle šlamastyky dostali, museli jsme změnit směr a překonat bahnitý luční potůček a dvojitý ostnatý drát. Setkání s drátem bohužel nepřežily Dejvovy kalhoty.

Následovalo pár dalších pohodových kilometrů. Dokud před námi nezmizela cesta.

Podle mapy měla vést rovně. V těch místech jsme ale viděli pouze asi kilometr dlouhou louku zakončenou lesem. A žádná cesta přes ni zjevně nevedla. Po chvíli laborování s mapou a buzolou se část naší skupiny vrátila k domorodci, který nám před pár minutami ukazoval, kde se nacházíme na mapě. Ten nám nyní řekl, že cesta na mapě sice je, ale že se nepoužívá a proto zarostla. A že máme jít přes tu louku k lesu, tam přelézt plot a pokračovat dál po lesní cestě. Kdo nikdy nešel léta nesečenou loukou, nepochopí. A to nemluvím o skrytých dírách a potůčcích. Překonávání plotu taky bylo srandovní, protože byl asi metr a půl vysoký a zakončený ostnatým drátem. Všechny nástrahy jsme ale překonali bez ztráty kytičky a tám jsme se dostali na Kraví stezku.

Plot od louky odděloval kravskou pastvu. A zmiňovaná lesní cesta byla totálně podmočená bahnitá stezka, při jejímž průchodu Nás z obou stran z lesa pozorovaly krávy. Přestože jsme párkrát nechutně zapadli, přežili jsme kromě drobných oděrek bez úhony i tentokrát. A našteští i tehdy, když jsme se konečně dostali na lesní asfaltku uprostřed které stál býk obklopený svým kravským harémem. Nadšený z nás nebyl, ale pochopil, že chceme jem projít a nedělat problémy, tak se zachoval stejně.

Nafotili jsme krásné večerní fotky a po chvíli nás cesta dovedla k parkovišti, na kterém jsme odpočívali předchozí den po zdolání pěšinky kolem vodopádů. Známé prostředí nám dovolilo vyčerpat poslední zásoby energie určené pro tento den a nadopováni vlatním adrenalinem a endorfinem jsme poslední úsek urazili opravdu svižným krokem. Dokonce tak svižným, že jsme před benzinkou dohonili skupinu čtyř čechů a jednoho Estonce, kteří přijeli stejně jako my do Brecon Beacons z Londýna. Eva jim dala vizitku L2L. Doufám, že jsme se neviděli naposledy.

Do chaty jsme dorazili podle plánu kolem deváté, krátce po setmění. Okamžitě proběhlo radostné přivítání se sobotní skupinou. My z páteční jsme byli zvědavé hlavně na kufr na kkolečkách. Když se Eva během dne bavila telefonicky s Jakubem, svěřil se jí, že je nešťastný z jedné nové účastnice, která si věci veze v kufru na kolečkách. Velkou část zpáteční cesty jsme pak řešili, jak ten kufr ta nebožačka asi tahala do kopce kolem vodopádů, jakou má asi barvu a podobné nesmysly. Tohle téma dokonce na čas vytlačilo z centra zájmu i Martinův palec.

Sobotní večer probíhal stejně jako páteční. Jídlo, pití, kecy. Příprava na zítřejší výlet. Akorát oproti pátku nás byl dvojnásobný počet.