Neděle - Výstup na Pen-y-Fan

Plán na neděli byl jednoduchý. Sejdeme pár kilometrů lesem do blízké vesnice Penderyn, odkud popojedeme busem pár kilometrů na sever. Tím se dostaneme pod nejvyšší vrchol Brecon Beacons jménem Pen-y-Fan, na který uděláme výšlap. Z něj se hřebenovou túrou vrátíme zpět na autobusovou zastávku, vrátíme se busem do Penderynu a odtamaď do chaty. Večer zbyde dost času na posezení u ohně a opékání párečků. Znělo to pěkně, ale realita měla do plánu daleko.

Bus měl z Penderynu odjíždět o půl desáté. Vyrazili jsme z chaty chvíli po deváté s tím, že nám hodina a něco musí stačit na necelých 5 km cesty do vesnice. Jde se přece z kopce. Začátek cesty probíhal v pohodě. První problém nastal, když jsme zjistili, že budeme muset projít kolem největšího vodopádu v oblasti. Příchod k němu byl zatarasen bílo-červenou páskou se čtyřmi informačními letáky, že se dolů k vodopádu nemůže, protože kolem cesta kolem něj se rozpadla a průchod je nebezpečný. Tlačil nás čas, a jelikož jsme nedokázali najít lepší cestu, rozhodli jsme se projít. Rozhodně jsme nelitovali. Sestup do údolí s vodopádem i následný výstup z něj sice byly fyzicky namáhavé, ale průchod vodopádem nám to bohatě vynahradil. Cesta sice ze začátku byla opravdu rozbitá, ale po pár metrech se spravila a zavedla nás za padající vodní stěnu. Prostě nádhera.

Po výstupu na protější stráň jsme zjistili, že to, co vypadalo na mapě jako pár milimetrů cesty, nám vzalo přes dvacet minut. Zjistili jsme, že na bus do vesnice nestihneme dojít, tak jsme se rozhodli zkusit ho stopnout na cestě za vesnicí v místě, kde námm je cesta nejblíž. To ale znamenelo projít jednou farmou, která byla za asi čtyřma cedulema "No public way. Private property." Když jsme přišli doprostřed dvora, domorodec nám v pohodě dovolil projít. Jeho manželka se na nás ale šklebila, jako bysme jí právě pošlapali záhon kedluben.

Na cestu jsme doběhli na poslední chvíli. Autobus za pár minut skutečně projížděl, bohužel ale odmítl zastavit. Stopování bylo Jakubem a Evou zamítnuto s tím, že dojdeme do vesnice, kde počkáme na další autobus jedoucí za dvě hodiny. Čas jsme ve vesnici vyplnili plkáním a návštěvou místního trhu a hospůdky. A autobus nás skutečně dovezl až pod Pen-y-Fan. Díky zdržení jsme zredukovali hřebenovou túru na pouhý výstup a sestup. Oddělila se od nás dvojčlenná skupinka tvořená Pavlínou a Sabinou, které se výstupu vzdaly kvůli problémům s kolenem resp. puchýři z předchozího dne. Domluvili jsme si s nima sraz na zastávce půl hodiny před odjezdem autobusu a vyrazili do dlouhého kopce.

Přestože Pen-y-Fan je jenom 670 metrů vysoký kopec, výstup to byl pořádný, protože jsme začínali na asi 200 m.n.m. Nicméně za pár desítek minut supění do kopce jsme byli odměněni výborným výhledem do okolí, který byl ještě umočněný nádherným počasím. Nejprve jsme přišli na vedlejší vrchol, na kterém jsme si odpočinuli po výstupu, doplnili tekutiny a pojedli pár rychlých sacharidů pro doplnění energie. Po nezbytném fotcení nás pohodlná cesta zavedla na hlavní vrchol. Nejvíc mě tam uchvátili havrani kroužící v hlubině pod náma. Zjistili jsme, že máme tak půl hodiny než nastane čas sestupu, tak jsme ho vyplnili ležením, čuměním do dálky a hraním karet. Jediný Honza měl nadbytek energie a pokračoval v hřebenové túře, aby si udělal kolečko kolem vrcholku sousedního kopce a za půl hodiny se vrátil.

Sestup byl také pohodový. Dole u parkoviště jsme se shledali s dvojicí Pavlína-Sabina, které seděly na břehu potoka. Protože nám zbývala ještě asi hodina do příjezdu autobusu, usadili jsme se tam na půl hoďky taky. Pokecali jsme, pocachtali se ve vodě a dojedli většinu zásob. Pak jsme se přesunuli na zastávku, kde jsme čekali na autobus domů a pochvalovali si nenáročný výlet (v porovnání se sobotním) a těšili se na opečené párečky.

Ale jak už to tak bývá, plány jsou jedna věc, realita jiná. Autobus sice přijel na čas, ale byl téměř kompletně infestinován alienkami. V překladu řečeno až na čtyři volná místa byl zcela obsazený jedinou asi čtyřicetihlavou skupinou důchodkyň. A bohužel jim šéfovala arogantní megera, které dělalo zjevné potěšení, že může dělat ramena na neanglické mladé lidi. Řidič jenom potichu seděl a opakoval "Sorry, four persons only." Neměli jsme mu to za zlé. Kdyby nás vzal všechny, megera by na něj zaručeně poslala stížnost a on by byl v nejlepším případě bez prémií za porušení přepravních předpisů. Vybrali jsme tady ze svého středu čtyři nejunavenější holky, rozloučili se s nima a zamévali jim při odjezdu. Tak padlo další pravidlo L2L, tentokrát to o nedělení skupiny.

Problém byl v tom, že jsme byli asi 20 km od chaty a právě jsme zamávali našemu poslednímu spoji domů. A prokleli aliení hlavní megeru. Byli jsme takříkajíc "completely fucked". Rozhodli jsme se stopovat, protože jsme lepší řešení nenašli. Na zastávce s náma stála ještě partička Poláků, kteří měli za pár minut jet busem do Cardiffu. Řekli jsme si, že se svezeme aspoň k nejbližší hlavní křižovatce, abysme se mohli postavit na odbočku naším směrem. A těch 12 km po hlavní cestě do Penderynu nějak dostopujeme po dvojicích. Poté, co jsme nastoupili do busu nás (kooperace Martin-Dejv-já) napadlo, že pokud popojedeme busem asi o 10 km dál, budeme moci do Penderynu dojít po 8 k dlouhé asfaltované polňačce. Plán byl bleskově schválen jak vedením, tak řidičem a my jsme byli po pár minutách vyloženi u vodní nádrže. Před námi bylo 8 km po cestě a 5 km lesem. Na hodinkách bylo půl sedmé. Zavolali jsme naší první skupině, že přijdeme někdy mezi devátou a desátou hodinou večerní a vyrazili.

Cesta do Penderynu byla skutečně pohodová. Šli jsme ze začátku kolem přehrady, pak lesem, později pastvinama. Potkali jsme hafo ovcí a pár koňů. Prostě idylka. Tu nám ale kazilo vědomí věcí následujících. Do Penderynu dorazíme těsně před setměním a z něj nás čeká cesta lesem včetně přechodu vodopádu. Jedna dvojice holek Petra2-Monika se sice pokusila osudu vysmeknout tím, že zavolaly taxíkáři, ale ten jim řekl, že nepřijede, protože jsou moc daleko a je neděle večer. V penderynské hospůdce jsme dali po jedné "shaft half" (malé pivo na stojáka) a vyrazili směrem za zapadajícím sluncem.

K vodopádu jsme skutečně dorazili za nastupující tmy. Dvojice Petra2-Monika začala před sestupem do údolí mírně panikařit. Tak jsme se všichni shukli a řekli si, že teď opravdu končí sranda a pokud si někdo dole poláme hnáty, bude to průser. A že máme jít co nejopatrněji, ale ne zas úplně pomalu, ať vodopády projdeme ještě dokud není úplná tma. Jak se řeklo, tak se udělalo. Během cesty jsme se navzájem jistili a svítili si pod nohy mobilama. Průchod za vodopádem byl úchvatný, ale skoro jsme nefotili. Spíš jsme se hlídali navzájem. Po výstupu z údolí se nás zmocnilo sladké uvolnění z vědomí, že to nejhorší je za náma. Moc jsme se ale nemohli zdržovat, protože během našeho průchodu vodopádem padla docela solidní tma. Vyrazili jsme tedy k domovu. Dělali jsme po cestě blbosti do té doby, něž polovina lidí ve tmě sešla z cesty. Zbytek cesty jsme proto došli vzorně husím pochodem v semknutém šiku s rovnoměrně rozprostřenýma světlonošema.

Do chaty jsme dorazili za úplné tmy chvíli před desátou. Voňavé pečené párečky už na nás čekaly. Byly sice pečené v troubě, protože naše první skupina během cesty zpět nabrala hodinu zpoždění, když mezi Penderynem a vodopádem bloudila, ale po celodenním chození chutnaly výtečně. Po večeři bylo opět společné probírání zážitků z uplynulého dne a plánování dne příštího. Jakuba s Evou ale stres z odpovědnosti a náročného návratu natolik vyšťavil, že to zalomili v polosedě-pololeže u stolu. My ostatní jsme to vydrželi o chvíli déle, ale za pár chvil jsme je následovali taky.