Exmoor

V květnu jsou v UK dva státní svátky. Jeden v první a druhý v poslední pondělí v měsíci. Začátek května jsem trávil v Česku, kde mi první svátek jen tak protekl mezi prsty. V polovině měsíce jsem se přestěhoval do UK, tak jsem si nemohl nechat ujít ten druhý. Výlet jsme si tentokrát organizovali sami, bez Evy a Jakuba. Několik dní probíhala čilá emailová korespondence, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí půjčit jedno velké auto pro devět osob a jet pod stany do kempu ve vesnici Porlock, pohoří Exmoor, hrabství Somerset, JZ Anglie. Na poslední chvíli se k nám přidali ještě Petr s Petrou se svou Fóbií, kteří se původně chtěli podívat na pár dní do Paříže, ale nesmyslně vysoké ceny na trajektu v období svátků jim to rozhodnutí rozmluvily.

Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Protože Petr bydlí kousek od Nadi, kde bydlím já, nabídl se, že nás vyzvedne. Takže jsme Naďa a já nejeli s hlavní skupinou z opačného konce Londýna, ale s Petrem a Petrou pěkně v pohodlí z domu. Cesta nás zavedla do Bristolu nakoupit do stejného Tesca, ve kterém jsem nakupoval před dvěma lety při mé úplně první návštěvě v Anglii. Nostalgicky jsem zavzpomínal na staré časy... No ale žijme přítomností, kterou představovalo dokončení cesty do Porlocku. Až na zácpy na dálnici probíhala jízda celkem klidně. Akorát na konci se nám povedla jedna krásná bota - spolehli jsme se místo na selský rozum na satelitní navigaci, která nás místo do kempu u moře zavedla na kopec mezi ovce. Nakonec se z chyby stalo příjemné zpestření - Petr měl jako profesionální řidič nefalšovanou radost z projíždění křivolaké cesty se stoupáním až 25% a my ostatní jsme si užívali nádherného výhledu do porlockého zálivu.

Po sjetí zpět do vesnice jsme se ubytovali v kempu, setkali s druhou skupinou, postavili stany a pak jsme všichni společně vyrazili na krátkou procházku k moři. Někteří z nás si naivně vzali plavky, ale fakt se to vody vlézt nedalo. Pláž byla tvořena valouny, které jsou v příboji ideální na polámání nohou. Navíc byl příliv a hrozilo docela reálné nebezpečí, že věci chvíli ponechané bez dozoru budeme lovit z vody. A v neposlední řadě ani teplota vody moc ke koupání nevybízela... Tak jsme se aspoň prošli po pláži a vylezli na skalní útes s vyhlídkou na záliv. Večer jsme udělali společné posezení na trávě. Rozdělávání ohně v kempu bylo z bezpečnostních důvodů zakázáno (jo, na health & safety se v UK svádí spousta nesmyslných věcí; když je nějaké omezení nebo nařízení, univerzální odůvodnění je "protože health & safety"). Tak jsme se aspoň zahřívali vnitřně. Probírali jsme spoustu různých věcí, jednou z nich byla i předpověď počasí na následující dny, která která nebyla zrovna příznivá.

Ráno jsme zjistili, že se bohužel nemýlila. Hustě a souvisle pršelo. Když jsme konečně někdy po desáté vylezli ze stanů, uspořádali jsme během snídaně ve vanu (jediné suché a prostorné místo) poradu, co dál. Ozvaly se i hlasy volající po návratu, ale naštěstí se počasí umoudřilo a déšť ustal. Rozhodli jsme se tedy navštívit blízkou vesnici Dunster, která má zachovalé historické jádro i s dominantním hradem. Naše první cesta vedla do něj, na prohlídku. Druhá vedla do horní zámecké zahrady. Třetí samozřejmě do hospody. Čtvrtá na rozhlednu na protějším kopci. A pátá poslední spodní hradní zahradou k autu.

Cestou do kempu jsme se ještě stavili na vyhlídku, kam včera naše skupina zabloudila. Místo bylo ale bohužel zahalené hustou mlhou, tak jsme viděli akorát ovce a jeden koňský zadek. Večer jsme se u stanů jen otočili - všechno bylo mokré, tak jsme zapadli do jediné volné vesnické hospůdky.

V noci nám vítr málem odnesl stan.

Ráno byla průtrž mračen. Nedělní slejvák byl proti pondělnímu úplná pohoda. Na nic jsme nečekali, sbalili stany a vyrazili směr Londýn. Cestou jsme přejížděli půlmetrové kaluže a proudy hnědé vody valící se silnicí. Během průjezdu Bristolem jsme se chtěli podívat na Concorde vystavený v místním závodě Rolls Royce na výrobu leteckých motorů. Bohužel jsme po čtvrthodině kroužení kolem zjistili, že není veřejnosti přístupný, tak jsme najeli na dálnici, která nás dovedla až do Londýna.

Protože bylo ještě relativně brzy, udělali jsme afterparty u Petry doma. Kecali jsme, hráli společenské hry, sežrali guláš. Prostě pohoda.

Kdyby nám vyšlo počasí, výlet by byl určitě lepší. Ale člověk stejně nejčastěji vzpomíná na ty akce, kde se něco nepovedlo...