Snowdonia

Celý tenhle výlet vlastně začal o měsíc dříve na narozeninové párty Nadina učitele angličtiny, na kterou jsme šli večer po kubánském karnevalu. Po pár sežraných hamburgerech a vypitých pivech jsme se se zakecali s Nadinýma bývalýma spolužačkama. Jedna z nich, Němka Lydie, tam byla i se svým anglickým přítulem. Mluvili o tom, jak bydlí v malém městečku někde za Birminghamem a jak to tam je pěkné. A že by její přítel rád udělal nějaký výlet, ale ona na to moc není. Ale že kdybysme tam jeli taky, tak že by si koupila sportovní boty a udělali bysme nějakou pěknou walku. Tak teda slovo dalo slovo, vyměnili jsme si kontakty a slíbili si, že se uvidíme.

S Naďou jsme se dohodli, že výlet uděláme na tři noci. V pátek vyjedeme, přespíme u nich a v sobotu až pondělí bude výlet. Navrhli jsme plán Lydii a zeptali se jí, kdy máme přijet. Vybrala termín v půlce července, tak jsme si s Naďou vybrali oba po jednom dni dovolené. A pak od Lydie začly chodit maily. "Našla jsem si práci ve Sparu, tak v sobotu přes den bohužel nebudu mít čas. A možná ani v neděli ne." "A na sobotní večer jsem vyhrála lístky do divadla a hrozně ráda bych tam šla." "A sorry, že u nás nemůžete přespat ani jednu noc, nemáme pro vás místo." Navíc jsme se s Naďou podívali do mapy a kolem toho jejich městečka jsme nic zajímavého nenašli. Ale o pár kilometrů dál byl národní park Snowdonia.

Rozhodli jsme se tedy ve čtvrtek v noci, že přístí den pojedeme do Snowdonie místo za Lydií. Fajn. Ale jak se tam dostat? Po několika hodinách urputného googlování jsme vyřešili dopravu. V pátek odpoledne vyjet z Londýna a dojet dvěma vlaky do Chesteru, kde přenocujeme v hostelu. Ráno budeme pokračovat. Dvěmi vlaky a pak busem přijedeme až na křižovatku uprostřed hor, odkud asi čtyři kilometry dojdeme do kempu, kde na dvě noci zapíchneme stan.

Jak jsme řekli, tak jsme udělali. V pátek v poledne jsem koupil turistickou mapu Snowdonie a v šest večer jsme už seděli v Pendolinu jedoucím na sever. Do hostelu v Chesteru jsme dorazili za tmy. Poté, co jsme se ubytovali, z nás všecek ten stres spadnul a konečně nám došlo, že jsme na výletě. Zašli jsme do centra, které bylo plné krásných historických domů s hrázděným zdivem. A partiček řvoucích opilců, protože město zjevně sloužilo jako pařící místo pro lidi z Manchesteru a Liverpoolu. Neměli jsme na ně náladu, tak jsme si našli útulnou pizzerii, ve které jsme zůstali až do zavíračky.

Z hostelu jsme vyšli brzy ráno, abychom stihli vlak do Betws-y-Coed, městečka na východním úpatí Snowdonie. Taky se nám stala jedna nepříjemnost, která mohla poznamenat následujících pár dní, ale naštěstí jsme jsme to vždycky nějak vyřešili. To "to" bylo způsobené tím, že jsme spojení hledali pozdě v noci, a proto jsme si mysleli, že z Betws-y-Coed pokračuje pouze jeden bus a že na přestup máme pouze deset minut. To "to" znamená, že jsme si nestihli koupit vůbec žádné jídlo. Měli jsme s sebou akorát svačinku do vlaku. Po vysednutí z busu jsme se přesunuli do hospody, kde nám řekli, že v okolí kupodivu žádné Tesco není. Ale že mají dobré obědy. Samozřejmě jsme neodolali a dali si pořádné porce. S pár pintama místních ejlů v žaludcích jsme se skutáleli do našeho nového domova, kempu na břehu jezera ležícího na úpatí Snowdonu. Po postavení stanu a nezbytném hodinovém spánku jsme se vydali na obhlídku okolí. Našli jsme tam spousty ovcí, nealko kavárnu s dobrým jídlem, obrovské rododendrony a krásný výhled po krajině.

V neděli jsme šli nahoru na Snowdon, který je druhou nejvyšší horou Spojeného království. Má sice výšku jen něco málo přes tisíc metrů, ale háček je v tom, že Snowdonia narozdíl od českých pohoří leží u moře. Takže jsme první půlku dne šlapali tisíc metrů nahoru, druhou pak tisíc metrů dolů. Pro cestu nahoru jsme zvolili obtížnější jižní trasu po hřebeni, pro cestu dolů pak jednoduchou severovýchodní po cestě klikatící se údolím. Cesta nahoru byla opravdu dobrodružná. Počasí bylo takové podivné; chvílemi pršelo, chvílemi svítilo slunce. Foukalo neustále. Vrchol Snowdonie byl permanentně zahalen v mracích. Po úmorném výstupu na začátek hřebenu ve výšce asi 500 metrů se přihnaly černé mraky a počasí bylo opravdu špatné. Uvažovali jsme dokonce i o tom, že výstup vzdáme. Naštěstí jsme ale vytrvali a odměnou nám po pár desítkách minut byl ohromující výhled buď na západ nebo na východ, podle toho, jak se zrovna převalovaly mraky. Na vrcholku jsme se zdrželi jen na pár minut. Je tam dokonce postavená konečná zubaté železnice, která vede na vrchol ze severozápadu. Bohužel ale zrovna procházela kompletní rekonstrukcí, tak z ním bylo jen šedé monstrum s trčícíma bodlinama, které vydávalo v mlze výborně se nesoucí zvuky klepání, řezání a broušení. Sestoupili jsme po pohodlném chodníku, po kterém nahoru prodily davy supících turistů. Po cestě do stanu jsme se ještě stavili na pár pint ve stejné hospodě jako první den.

Pondělek byl ve znamení návratu. Ráno jsme si pěkně přispali, po neděli jsme si to zasloužili. Pak jsme vysušili a sbalili stan a osobní věci, rozloučili se s naším údolíčkem a vyšlápli si pár kilometrů s báglama na zastávku busu, kterým jsme sjelli do Betws-y-Coed. Tam jsme výborně poobědvali a v parku počkali na vlak do civilizace. Do Londýna jsme se vrátili k večeru. Utahaní, ale spokojení.