Šírava

Šírava byla za socíku vyhlášenou rekreační zónou, protože pro našince to byla nejvzdálenější louže, k jejíž návštěvě naši rodiče nepotřebovali povolení. Postupem času se ale republika rozdělila a Češi i Slováci začali raději jezdit do Chorvatka a v poslední době do Egypta. Ceny jsou přibližně stejné, rozdíl v zážitcích neporovnatelný.

Šírava zůstala ve stavu, v jakém byla v 80. letech (až na světlé vyjímky). Na pobřeží nádrže jsou monstrózní betonové hotely pro soudruhy i kempy pro dělný lid. My jsme byli ještě v tom nejlepším kempu, kde byla jen tráva pro stany. Docela hrozný kemp se jmenoval Okál a byl plný rozpadajících se dřevěných domečků. Hádejte, čeho byl plný kemp jménem Unimo?

V den našeho příjezdu jsme relaxovali. Dali pár pivek, párkrát se vykoupali a pokecali s domorodcema. Ti nám doporučii výlet na Morské Oko, což je přírodní rezervace v zatopeném kráteru vihorlatské sopky. Druhý den jsme se ta vypravili a opravdu tam bylo nádherně. Bohužel nás tam chytla tak silná bouře, že když jsme se autem vraceli, i přes svícení dálkovýma světlama i mlhovkama šlo vidět nejvýše na 20 metrů před sebe.

Po příjezdu na Šíravu jsme zjistili, že máme vytopený stan. A že se asi o 10 stupňů ochladilo, takže je zima na koupání. V noci nás pak déšť vytopil ještě jednou a tím definitivně ukončil naše nocování pod stanem. Dále jsme spali už jen pod pevnou střechou. Taky ukončil naše koupání, protože po zbytek naší dovolené téměř každý den pršelo.