Přestože naši řidiči jeli s busem jak zběsilí, cesta nám trvala celkem 50 hodin, oproti slibovaným 30. Nejen proto, že je dlouhá 1800 km a vede převážně hornatým terénem, ale i proto, že řidiči šetřili na nepravém místě a přechod TR-IR hranice se podobal noční můře.
Při naší noční jízdě jsem odpozoroval zajímavý zvyk. Řidič předjížděl všude, kde to jen trochu šlo. A často i tam, kde to nešlo vůbec. Občas se tedy zákonitě stalo, že se během předjíždění v protisměru objevilo auto. Tehdy začal náš řidič zběsile blikat dálkovými světly. Znamená to asi: „Zpomal. Nech mě dokončit předjíždění a zařadit se zpět na svou stranu silnice. Jinak z tebe zbude mastný flek.“
Před Erzurumem začaly hory. Ty se postupně zvedaly a zvedaly, až z nich byl Kavkaz. S příchodem hor začaly přicházet problémy s busem. Začala prokluzovat spojka a shořel nám olejový filtr. Autobus taky občas odmítal jet – prostě motor z ničeho nic ztratil tah a bus se zastavil. Za Erzurumem jsme tedy zastavili u odpočívadla-benzinky-motorestu-opravny. Zatímco jsme my cestující dávali bufet, řidiči zateplovali motor. Bylo totiž asi -15 ºC, tak říkali, že nám zamrzá nafta.
Odpočívadlo bylo těsně před začátkem Kavkazu. Po pár kilometrech za motorestem začalo stoupání na vysokohorské sedlo ve výšce asi 2200 m.n.m., na nejvyšší bod naší cesty v Turecku. Kousek před vrcholkem sedla se náš bus zastavil definitivně. Asi po půl hodině přijelo servisní auto Scanie a přivezlo nám kanystr nafty a další olejový filtr. Pak nám trvalo ještě asi dvě hodiny, než jsme odtamtud odjeli. Už jsme docela začínali panikařit. za necelou hodinu se mělo začít stmívat a teplota by klesla pod -30 ºC. Naštěstí jsme se nakonec rozjeli. Až dodatečně jsme zjistili, v čem byl vlastně problém. V IR totiž litr nafty stojí asi 1/20 toho, co v TR. Takže to řidiči chtěli do IR stihnout bez čerpání na TR straně. Murphyho zákony platí samozřejmě i v Turecku, takže se nám nafta došla v té největší prdeli. Bylo v ní sice nádherně, ale nocovat bych tam fakt nechtěl. Toto zpoždění také způsobilo, že jsme kolem Araratu jeli po setmění. Takže jsme místo něj viděli hovno.
Od Araratu to bylo co by kamenem dohodil na TR-IR celnici.
Během cesty a zvláště pak na této celnici jsme blíže poznali některé naše spolucestující. Nepřehlédnutelná byla rodina, kterou jsme hned pojmenovali Homolkovi. Cestovali ve složení: stará Homolková – matka rodu a (pravděpodobně) dva její synové. Dělali celou cestu nějaké problémy, pořád něco řešili nebo se jim něco nelíbilo. Vezli s sebou taky spoustu věcí, z nichž část se nám pokusili na celnici vecpat, abysme jim je proclili jako naše. Udělali jsme dobře, že jsem jim to odmítli, protože v jednom z kufrů byly katalogy se spodním a erotickým prádlem. Homolka2 si totiž mj. vydělával tím, že toto prádlo na základě objednávek přivážel ze zahraničí. Problém je ale v tom, že tyto katalogy jsou v Íránu pokládány za pornografii a pokud by je u nás našli, nevpustili by nás do země.
Dalším ze spolucestujících byl rodilý Íránec Alex žijící už 13 let v Amíkově. Pracuje v IT a jel navštívit svoje rodiče do Šírásu. Místo svého amerického pasu měl jenom náhražku, protože v Turecku tvrdil, že svůj pas utopil. Nebyla pro něj jiná možnost, jako se do Íránu dostat, protože on ani jeho rodiče nemají šanci dostat víza k návštěvě toho druhého.
Poslední, s kým jsme se blíže poznali, byl asi 50-letý íránský bývalý gastarbeiter v Německu.
Na hraničním přechodu to byl mazec. Turky a Íránce turecká strana pustila bez problémů. Nás cizince z Česka a Alexe z Amíkova si vzali stranou. Celník v budce nám pak stále tvrdil, že Československo má s Tureckem vízovou povinnost, a že nám to vízum v pase chybí. My zas tvrdili, že Československo už 12 let neexistuje a že Češi nepotřebují do Turecka víza od začátku tohoto roku. Chtěl si to někde ověřit, ale to v neděli v 9 večer šlo dost těžko. Nakonec jsme ho přesvědčili za pomocí vstupních razítek v pase, která jsme dostali při vstupu do země. Asi těmi místy moc českých turistů neprojíždí...
Během celé té doby jsme mrzli venku v asi -20 ºC. Mrzli jsme pak ještě dalších 10 minut, protože všichni ostatní z našeho busu už byli na íránské straně a mezi náma a busem byla zamčená těžká železná brána. Musel jsem jednoho celníka vytáhnout od sledování fotbalu, abychom nezmrzli úplně.
Naproti tomu na íránské celnici jsme se jako jediní vyhli prohlídce zavazadel. Největší problémy měl Alex, se kterým jsme se už v duchu loučili. Nakonec dorazil do busu OK. Po odjezdu z hranic jsme se stavili v místní vývařovně a konečně nabrali plné nádrže. Než jsme ale hraniční zónu opustili úplně, museli jsme projet ještě jedním checkpointem. Na něm celník nápadně podobný Vávrovi z TV Nova vytáhl z našeho busu pár vytipovaných lidí a udělal jim další prohlídku prokládanou výslechem ohledně jejich pobytu v Íránu. Dvacet minut na osobu. Později se o něm AB vyjádřil, že by ten celník dokázal někoho zastřelit bez mrknutí oka. Celkem jsme na hranici strávili čtyři hodiny.
Asi o hodinu později se v autobuse odehrál incident, při němž řidič zastavil bus a dal Homolkovi2 jednu přes držku. Ten si totiž stěžoval, že mu je v buse zima, přestože se ho řidiči během cesty snažili zateplit, co to šlo. Prostě řidiči po 40 hodinách řízení (společně s dalšími 2 řidiči), opravách autobusu a velmi stresujícím přechodu hranice ruply nervy. Celé se to pak asi hodinu řešilo na nejbližší policejní stanici. Nenechali si tam našeho řidiče jenom proto, že do Teheránu bylo ještě asi 10 hodin cesty.
