Teherán - největší parkoviště světa

Teherán, hlavní město Íránu, se nachází v severní části země v nadmořské výšce cca 1500 m.n.m. asi 100 km jižně od Kaspického moře. Od něj je odděleno mohutným pásem hor Alborz (s nejvyšší horou Damarand - 5671 m.n.m.), které dominují celému teheránskému severním obzoru. Asi dvanáctimiliónový Teherán leží na jejím jižním úbočí, což způsobuje rozdělení města na severní a jižní část.

V severní části stojí domy bohatší části obyvatel, protože studený vzduch klesající po úbočí Alborzu způsobuje, že v celé oblasti je chladnější a hlavně čistší vzduch. Jižní část je pro Čecha nepředstavitelně velká metropole. Žije v ní tolik obyvatel jako v celé ČR dohromady.

A skoro všichni vlastní auta. Protože Írán je ropná velmoc, litr benzínu je zde 3x levnější než litr balené vody. Ať se podíváte kamkoliv, všude uvidíte spousty aut. A většina těch aut někam jede. To způsobuje obrovské zácpy, přestože většina ulic jsou 2- až 4-proudé jednosměrky. A mezi pomalu se sunoucími auty se proplétají kaskadéři na skútrech a motorkách. Ti často jezdívají v protisměru, po chodnících a beze světel. Chodci zde před auty nemají přednost (protože by provoz zkolaboval úplně). Přechod souvislou masou aut šinoucí se 4-proudou ulice je většinou pěkný adrenalinový zážitek. Ani řidiči to nemají snadné – při dopravních špičkách mohou uváznout v desítkách dopravních zácp. Většina aut je na několika místech pomačkaná. Lidé zde neznají bezolovnatý benzín, takže v létě musí být ve městě opravdu k zalknutí.

Pod Teheránem jezdí metro. Má opravdu krásné stanice a i vagóny jsou zcela čisté. Jízdenka stojí asi 50 haléřů. Bohužel síť metra pokrývá pouze část města kolem centra a vlaky bývají většinou přeplněné, protože jezdívají v nepřiměřeně dlouhých intervalech.

Autobusy jezdí v Teheránu také, ale pouze sporadicky a jsou přeplněné vždy.

Pro cizince je na první pohled íránský měnový systém hodně zmatený. A bohužel i na druhý. Nejvíce jsme se bavili větou: „Na cenovku napíšou 6.000, řeknou 6 a chcou po tobě 60.000.“ Základem celého toho cirkusu jsou dvě zároveň platící měny: 1 toman = 10 riálů (IRR). Základní měnovou jednotkou jsou modré bankovky s Chomejního portrétem v hodnotě 10.000 IRR. Když tedy taxíkář ukáže 4 prsty, znamená to, že chce 4.000 tomanů, neboli 40.000 IRR. Jeden Chomejní je cca 25 Kč (únor 2005).

Směnu peněz lze provádět pouze z USD na IRR, a to třemi možnými způsoby:

1. V bance - Směnu peněz provádí pravděpodobně pouze Bank Melli, která je největší íránskou bankou. Problém spočívá v tom, že směna jakékoliv částky trvá přibližně jednu hodinu, protože je třeba vystát několik různých front. Navíc berou pouze nové a nepoškozené dolarové bankovky.
2. V kamenných směnárnách - Směna probíhá hladce při poměrně slušném kurzu. Osvědčila se nám směnárna na Ferkowsi Street blízko Ferkowsi Square.
3. U veksláků mávajících na ulici svazky bankovek - Ferkowsi Street je plná veksláků. Kurz směny se dá sice usmlouvat, ale je nutno dávat veliký důraz na bezpečnost a peníze několikrát přepočítat.

Bankomaty jsou v Íránu kamenem úrazu. Přestože jsou v Teheránu bankomaty doslova na každém rohu, z karet Visa ani EuroCard/MasterCard v nich nelze vybírat. Nikde. Jediná instituce, která v zemi přijímá celosvětově platné platební karty, jsou Emirates Airlines (viz. výše).

Ceny jsou pro Čecha více než příznivé:

• Ubytování v hotelu stojí 5 až 80 USD/osobu/noc v závislosti na kvalitě hotelu. My jsme bydleli v hotelu Asia za 9 USD/osobu/noc. Měli jsme čistý dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou, záchodem, televizí, ledničkou a telefonem v centru jižního Teheránu.
• Jídlo je zde velmi chutné a za ceny přibližně poloviční oproti Praze. V restauracích západního typu lze sehnat Big Maca, pizzu nebo kuřecí sandwich. V domácích restauracích lze objednat většinou pouze kebap s rýží nebo chlebovou plackou. Přestože jde o velmi chutné jídlo, po pár dnech se nám už pomalu ale jistě začalo zajídat.
• Doprava. Jízda taxíkem stojí přibližně jednoho Chomejního za deset minut jízdy, ale vždy záleží na předchozí domluvě s taxikářem. Není s nimi třeba moc smlouvat, protože se nám ani jednou nestalo, že by navrhl přemrštěnou cenu. Musíte ovšem počítat s tím, že se jízda může kvůli častým dopravním zácpám nepříjemně protáhnout. Pro pohyb v centru je lépe volit metro, které je téměř zadarmo a dopravuje rychleji než taxík.
• Oblečení. Íránští muži chodí velmi dobře oblečení, protože nabídka kvalitního oblečení je zde opravdu široká. Íránské ženy sice na veřejnosti chodí v asexuálních černých pytlích, ale nabídka jejich domácích úborů je velmi pestrá a některé modely jsou více než sexy. Ceny jsou pro Čecha směšné – kvalitní košile nebo mikina jsou za 6 USD, značková mikina nebo kalhoty LaCoste se dají uhádat na 40 USD/kus.
• Benzín. 0,12 USD/litr. No Comment.
• Šperky. Cena drobných stříbrných tretek je 1 USD za 1 gram.
• Tabák. Cena je oproti Česku asi čtvrtinová kvůli absenci speciální daně.

Obchody jsou uspořádány naprosto odlišně než v Česku. Supermarkety zde neexistují. V ulicích města se nachází spousta malých obchůdků, které nejsou rozmístěny náhodně, ale jsou uspořádány do skupin podle cechů. Například v několika sousedících ulicích se prodává pouze oblečení. V dalších třeba náhradní díly na auta, kování a zámky, elektromotory, obrovské plynové vařiče a obrovské hliníkové hrnce, elektronika, další ulice je plná směnárníků, atd.

Ze začátku jsme si říkali, jak se všichni můžou uživit, když všichni prodávají to samé na stejném místě, ale časem jsme zjistili, že to má svoje výhody. Jeden rodinný klan vlastní několik různých obchodů se stejným zbožím. Obchody v jedné ulici mají společné zázemí na společném dvoře. Obchody mají stejné ceny a stejného dodavatele. Pro zákazníka je nakupování v takovýchto obchůdcích velmi pohodlné. Prostě chodí po od obchůdku k obchůdku, dokud si nevybere.

Samostatnou kapitolou je Grand Bazaar. Je to obrovská tržnice o rozloze několika čtverečních kilometrů, která je tvořena spletí křivolakých zastřešených uliček. Po obou stranách těchto uliček je jeden krámek vedle druhého. Prodává se v nich všechno možné i nemožné – hodinky, hračky, boty, kýčovité suvenýry, teplé i studené jídlo pochybné kvality a spousta dalších věcí. Pozor – ve všeobecném chaosu velmi lehce ztratíte pojem o směru a vzdálenosti, kterou jste ušli.

Lidé jsou velmi přátelští a družní. V Evropě rozšířený obraz Araba jako nenávidějícího teroristy s pásem výbušnin omotaným kolem břicha je naprosto zcestný. Také ženy rozhodně nejsou nějaké domácí puťky chodící zahalené tak, že jim není vidět nic víc než oči. Právě naopak – většina z nich (většinou ty svobodné, ale i pár vdaných) chodí na místní poměry velmi vyzývavě oblečené. Vždy sice nosí povinný šátek, ale velká část z nich ho má naaranžovaný tak, aby jim tak tak držel na hlavě a zároveň bylo vidět co nejvíce vlasů. Pokud ovšem žena přijde s poodhalenými vlasy na nějaký úřad, odmítnou se tam s ní bavit. Velmi časté jsou také plastické operace nosu (i u mužů) a prsou.

Jelikož ženy bez mužského doprovodu nikdy nechodí do společnosti, s žádnou jsme bohužel nemluvili.

Zato muži si s nám povídali velmi rádi. Nejen proto, že jsme jako cizinci s modrýma očima a dlouhýma vlasama (teda jenom já) působili značně exoticky v Teheránu, kam jezdí minimum turistů, značně exoticky. Prostě to mají v povaze. V Istanbulu je turistů spousta a i tam se k nám chovali výborně.

Poměrně velká část Teheránců mluví nebo aspoň trochu rozumí anglicky. Zejména nejmladší a nejstarší generace. Angličtinu také většinou dobře ovládají manažeři. Taxíkáři až na jedinou výjimku, kterou jsme potkali, anglicky nemluví ani nerozumí. Tou výjimkou byl Nader n_rezaee@yahoo.com – velmi pokrokový Teheránec středního věku, který s námi strávil necelé dva dny. Dělal nám po ten čas průvodce. Od něj jsme se dozvěděli spoustu podrobností o životě v Teheránu, potažmo v Íránu. On se toho od nás zase dozvěděl spoustu o životě v Česku.

Íránci obecně mají k Česku velmi kladný vztah. Ještě za dob socialismu totiž Českoslovenští inženýři pomáhali budovat velkou část íránského průmyslu. Všichni ví, že existuje nějaké „Čechoslovakei“, někteří ví, že už bylo rozděleno na Česko a Slovensko a někteří dokonce znají i Prahu a Bratislavu. Téměř v všichni znají Nedvěda, protože fotbal je jejich nejoblíbenějším sportem.

Společenská zábava je v šíitské společenosti vyhrazena pouze mužům, ženám pouze v jejich doprovodu. Hospody, jak je známa z Evropy, zde neexistují. Islám přísně zakazuje alkohol, a proto je tu na něj velmi silná prohibice. Je zde zato spousta čajoven, do kterých se obvykle chodí na vodní dýmku a šálek čaje. Spektrum takovýchto čajoven je velmi široké – od poměrně drahých, přes doupata, až po tzv. IV. cenové, které jsou plné štamtgastů.

Teherán je metropole obrovských možností, proto zde vedle povolené zábavy existuje i zábava ilegální. Pokud znáte ty správné lidi, můžete se dostat na diskotéku v evropském stylu. Duní zde techno, blikají světla a lasery, je možné si koupit panáka whisky, lajnu kokainu, tabletku extáze, kostku hašiše nebo lehkou děvu. Vše ovšem za ceny odpovídající přísné prohibici na všechna tato neislámská potěšení.

Teherán jsme shodou okolností navštívili během svátku ášúrá. Ášúrá je smuteční období připomínající mučednickou smrt středověkého imáma Husajna – vnuka proroka Mohameda a syna zavražděného zakladatele šíitské větve islámu imáma Alího. Šíité na celém světě si připomínají násilnou smrt hned několika svých středověkých vůdců, oplakávání Husajna však předčí všechny ostatní tryzny [Rudé Právo, 19.2.2005, str. 10]. To, že jsme Írán navštívili právě v tomto období, bylo naším štěstím i neštěstím zároveň.

Štěstím v tom, že jsme poznali jeden z největších šíitských svátků. Během našeho pobytu jsme měli možnost v televizi i na ulicích pozorovat průvody mužů, kteří bijí sami sebe po zádech řetězy nebo ve velkých skupinách oplakávají imáma Husajna, jehož látkový portrét visel na každém lepším rohu. Věřím, že tyto davové akce musí být pro aktivní účastníky velmi silným prožitkem.

Neštěstím v tom, že jsme nemohli poznat běžný rytmus života. Jaký obrázek by si asi udělal muslim, který by do Česka přijel pouze na týden trvající velikonoce?

Během celého našeho pobytu nám nejvíce vadila všudypřítomná propaganda. Byla dokonce horší než za Bolševika v Česku. Portréty Chomejního, Chathámího a válečných hrdinů padlých ve válce s Irákem, jsou v nadživotní velikosti nakresleny na obrovském počtu domů. Obzvlášť Chomejní ze sebe dělá poloboha. Nejenže často bývá jako bůh zobrazován, ale jmenují se po něm důležitá místa a je zobrazen na nejpoužívanější bankovce.

V Íránu vládne striktní šíitská vláda s Chomejním v čele. Vládne podobným stylem, jakým v Česku vládli komunisti. Přestože je Írán zemí neuvěřitelné bohatou na přírodní zdroje, životní standard většiny obyvatel tomu neodpovídá. Peníze se totiž „někam“ ztrácejí. Pokud někdo nahlas řekne, že něco je špatně, je označen za heretika a je s ním podle toho nakládáno. Vládní politika byla také důvodem k uvalení amerického obchodního embarga. To způsobuje, že Írán má velmi ztíženou pozici při obchodování s okolním světem.

Embargo má také velmi negativní vliv na komunikace. Žádný z českých mobilních operátorů zde nemá roaming. Internet je sice běžně dostupný, ale nechutně pomalý. Mezinárodní kreditní karty zde nefungují (viz. výše). V televizi dávají naprosté hovno. Nikde jsme neviděli jedinou soukromou anténu pro příjem satelitního vysílání. Že by byly zakázané?

V celém Íránu je zostřený policejní dozor. Jen na cestě od severních hranic do Teheránu jsme museli projet asi 15 policejních checkpointů. Toto opatření je ale nutné, neboť v sousedním Iráku i Afghánistánu doznívají války.

Pobyt v Teheránu mi opět potvrdil, že propaganda je opravdu mocná čarodějka. Naše propaganda je úspěšná v tom, že většina Čechů si myslí, že Íránci jsou nepřátelští primitivové. Jejich propaganda v tom, že Západ je nemravný. A taky v tom, že ohrožuje jejich svobodu, ale to je bohužel z velké části pravda.

Atmosféra v zemi mi nejvíce připomínala socialistické Československo, ovšem s opačným přístupem k náboženství. Zatímco zde bylo silou potlačováno, tam je silou prosazováno ve velmi přísné formě. Obyčejní lidé jsou ale v obou zemích stejní. Akorát ti v Íránu mi připadali více pohostinní a přátelštější.