|
||
|
Po příjezdu do Clifdenu jsme se rozhodli, že v neděli podnikneme pěší výlet do národního parku Connemara v plné polní. Ne na ty nejvyšší kopce, ale na jeden menší, asi poloviční. Když jsme se s naším plánem svěřili majiteli hostelu, ve kterém jsme strávili naši první noc, zajiskřila mu očka, ukázal na mapu a řekl:
Cesta po silnici byla celkem nudná a nebezpečná, ale v pořádku jsme došli až k pěšině vedoucí podél potoka. "Konečně v přírodě!" jsme si řekli, když nám silnice zmizela za zády a naším příchodem jsme vyplašili pár koní volně se pasoucích na pěšině. Po chvíli koně vystřídaly skupinky zvědadvě koukajících žvýkajících ovcí, kolem kterých jsme procházeli asi dvě hodiny. Samotný výstup na kopec trval asi hodinu a musím teda říct, že zádná slast to s těma báglama vážícíma asi 15 kilo nebyla. Nikam jsme ale nespěchali, tak jsme během pochodu dělali hodně kochacích pauz, kdy jsme pozorovali krajinu pod náma a oceán na obzoru. Po výstupu na vrchol nám byl odměnou krásný výhled do všech stran. Další odměnou nám byla asfaltová cesta vedoucí z druhé strany kopce k vysílači, pod kterým jsme stáli. Tu jsme využili k sestupu do nitra parku, k jezeru ležícímu mezi kopci. U něj jsme v lesíku postavili stan, sedli si na břehu na ručníky a snědli jsme všechno, co nám ještě zbývalo. Vychutnali si západ slunce a pak usnuli. Prostě romantika jak sviňa. |
