Ostrůvek Inishbofin - pondělí

Ráno nás probudily kapky dopadající na náš stan. Vykouknul jsem ze stanu a yjistil, že venku je krásné slunečné ráno. A že se u vchodu do našeho stanu vznáší roj tvořený několika tisíci muchniček a zvuky kapek dělají nárazy hmyzu do stanu. O co těm sviním opravdu jde mi ale docvaklo, až když jsem šel čůrat. Je to docela hnusný pocit, když člověk musí během potřeby několik sekund nehnutě stát, nechat se žrát na všech nekrytých místech a jediné, co může, je řvát: "Au, au, au, do hajzlu, au, kurva, ááá!" Potvory se už dostaly i do stanu, takže Naďu začaly žrát taky. Zjistili jsme, že tuhle bitvu nemůžeme vyhrát a jediné, co zachrání naše životy, je co nejrychlejší ústup a vyklizení pole. Vytrhli jsme stan, věci naházeli do báglů a utekli co nejrychleji co nejdál.

Zastavili jsme se až na asfaltce, po které jsme k jezírku přišli. Dobalili jsme věci a řekli jsme si, že bysme se měli podívat, jestli náhodou nemáme i klíšťata. Lidé sice říkají, že na Ostrovech nejsou, ale jistota je jistota. Naďa i já jsme měli na sobě tak po pěti kusech. Vytahali jsme je a vyklepali i naše věci, abysme se zbavili zbytku a vyrazili po asfaltce směrem k nejbližší vesnici.

Docela jsme spěchali, protože jsme chtěli stihnout trajekt jedoucí ve dvě odpoledne na ostrůvek Inishbofin nacházející se pár mil západně od pevniny. Měli jsme asi tři hodiny na 12 kilometrů, tak jsme museli jít svižně. Naštěstí jsme asi po hodině stopli jednu hodnou paní, která nás zavezla až do Clegganu, odkud trajekt vyjíždí. Tam jsme sedli do hospody a užívali si tekoucí vody a teplého jídla.

Trajekt jsme si představovali jako nějakou velkou loď. Realita ale byla jiná. Loďka byla necelých deset metrů dlouhá a měla sedadla pro asi dvacet lidí.

Na ostrově jsme se zorientovali celkem rychle. Když utichnul ruch kolem příjezdu lodi, koukli jsme se na cedule u mola. Jedna cesta na západ, jedna na východ. Rozhodli jsme se postavit stan na východní straně ostrova, protože západní je vystavená stálým větrům. Po asi dvou kilometrech pochodu mezi farmama a ovčíma výběhama jsme přišli na krásnou pláž s bílým pískem a výhledem na pevninu, ze které jsme přijeli. Místo nádherné, voda studená jak šlak. Nedalo se do ní vlézt víc jak po kolena.

Po postavení stanu jsme si vytahali další klíšťata. Znova jsme vyklepali naše věci. Ručníky, na kterých jsme v neděli seděli, jsme zatížili kameny a hodili do moře, protože na každém bylo kolem dvaceti klíšťat. Uvidíme, jak se jim bude líbit koupání v moři. Den byl namáhavý, tak jsme si dali dvacet.

Z dvaceti byly tak tři hodiny. Po probuzení jsme si pro změnu vytahali klíšťata. Vytáhli jsme ručníky z vody a vyklepali mrtvá klíšťata. Zjevně máme zamořené všechno oblečení.

Byl už večer, ale protože se stmívá opravdu pozdě, udělali jsme procházku do vesnice po jižním pobřeží. Cestou jsme navštívili i zdější jedinou historickou památku, zříceniny kasáren z doby vlády Olivera Cromwella. Pak jsme sedli na pár pint. Do stanu jsme dorazili kolem půlnoci.