Sjezd Ploučnice & Český Ráj

Dlouhý víkend během letošního Prvního máje jsme strávili s Petrou a Petrem, se kterými jsme se seznámili v Anglii a prožili společněnejednodobrodružství. Sice jsme se spolu neviděli od našeho společného Silvestra, ale připadlo nám to, jako by to bylo před týdnem, co jsme se rozloučili.

Jako základna nám posloužil Dolní Bousov, kde Petra i Petr žijí. Pro čtvrteční a sobotní noc nám střechu nad hlavou poskytli Petřini rodiče, za což jim tímto děkujeme. V pátek ráno jsme sbalili lodě a společně s Petřiným bráchou Mirasem a jeho přítulkyní vyrazili do Novin pod Ralskem k Ploučnici. Když jsme k ní přijeli, byl jsem docela zklamaný - takový nic moc potok to byl. Předtím jsem seděl v lodi jen jedenkrát v životě a to na Vltavě pod Vyšším Brodem, nejprofláknutější vodácké cestě. Naďa, která dělala háčka, nikdy předtím nepádlovala.

Začátek cesty byl opravdu líný potok. Naštěstí. Petr nám vysvětlil, co máme dělat, abysme se s lodí netočili na místě. Já jsem za ty roky už všechno úspěšně zapomněl a Naďa ani neměla co zapomenout. No a po pár kilometrech začaly vrbičky, které dělají z Ploučnice jednu z nejzajímavějších vodáckých cest. Vrbičky si představte jako stromy a keře rostoucí v meandrující říčce, která má na šířku dva až šest metrů. Stromy jsou růžně napadané do vody, takže jsme občas museli lodě přenášet, občas jsme s nimi museli některé kmeny podplouvat. A na keře by bylo v některých místech nejlepší vzít mačetu, kdyby tak měl háček jestě dvě ruce navíc.

Těsně před koncem prvního dne jsme se krásně udělali. Proud nás bokem natlačil pod vrbičky a větve nás otočily dnem vzhůru. Museli jsme vylít vodu, co to šlo, dostat se na břeh a otočit loď dnem vzhůru. To všecko v brutálním bahně. Nakonec jsme ale za úspěšné zvládnutí situace dostali od Petra pochvalu, že jsme nezpanikařili a dokázali si sami poradit. A navíc, všechno zlé je k něčemu dobré. Než jsme se otočili, nervózně jsme po sobě vrčeli, protože jsme si s lodí moc nevěděli rady. Když jsme ale loď vylévali, napětí z nás spadlo. Zjistili jsme, že není tak strašné udělat chybu. A pochopili jsme, že musíme spolupracovat, ne se hádat. Ne nadarmo se říká: "Jsme na jedné lodi."

Po pár minutách od vaší mokré epizody jsme přirazili ke břehu u Komáří louky. Název opravdu nelhal, později jsme během pití piva v blízké budce s pípou zabili přes 80 komárů. Ještě před posezením jsme se byli kouknout na blízkou vyhlídku, kde jsme viděli, co jsme projeli a co nás ještě čeká.

V sobotu jsme už nebyli v tak velkém stresu jako první den a i Ploučnice byla lépe průjezdná. Tedy většinou. Jedinou kaňkou bylo zakončení dne, kdy jsme se udělali na úplně poslední překážce, na jezu bývalého vodního mlýna. Před jeho sjezdem jsme vyložili všechny věci z lodi, takže ty to přežily bez úhony. My bohužel ne, protože Naďa během sjezdu zpanikařila a chytla se okraje lodi. A okamžitě jsme se cvakli. Bohužel ještě než začala hluboká voda, takže jsem se trefil nohou do šutru na dně. Naštěstí vedle kolena, takže o nic moc nešlo. Pajdal jsem pak ale celý zbytek dne.

V neděli ráno jsem zjistil, že koleno je v pořádku, a že můžeme vyrazit na projížďku na kolech. Cesta nás protáhla jížní částí Českého Ráje kolem chalupy Pepy Dvořáka (vodníka), hradu Kost s davy turistů, Semtínské lípy sražené bleskem, kýčovitým jarmarkem se dvěma prázdnými kolotoči, kolem Trosek až do hospůdky v blízké Sobotce, kde jsme dali oběd. Bylo horko, tak pivko jen zasyčelo. Po návratu do Bousova jsme se sbalili a za chvíli nás už Petr s Petrou vezli opět do Sobotky, kde jsme nasedli na busa Pražáka.

Domů jsme se vrátili hodně pozdě a hodně utahaní, ale spokojení.

Díky.