Na silvestra se za námi do jílového přijeli podívat naši přátelé z Londýna, Petra s Petrem. Zkráceně prostě Vlci podle Petrova příjmení. Byl to jejich první výlet po přestěhování do Česka, kam se vrátili těsně před vánoci.
Po jejich příjezdu o silvestrovském poledni jsme neváhali a těsně po vydatném obědě (guláš se sklenkou červeného) jsme vyrazili na procházku. Jak také jinak strávit den s lidmi, se kterých jsme se seznámili při společných výletech s L2L? Výlet byl navržený tak, aby byl co nejrozmanitější. Nejprve jsme vyšli na kopec nad Jílové, odkud jsme se pokochali pohledem zpět. Pak jsme přes přes zamrzlý les a zapomenutou vísku přišli na nádhernou vyhlídku Třeštibok. Cestou jsme si posteskli, co asi z tohohle malebného koutu zbude, až tudy povede plánovaná D3, dálnice spojující Prahu s Českými Budějovicemi. Za Třeštibokem jsme opatrně sestoupili pár desítek výškových mettrů, abychom se dostali na trať Posázavského Pacifiku, železnice malebně se kroutící podél Sázavy. Po trati jsme pochodovali následující hodinu a kousek, což znatelně otrávilo Naďu. Zaprvé je cesta po kolejích docela únavná, protože jsou pražce od sebe přesně tak daleko, aby nevycházely kroky, když se po nich jde. Zadruhé měla docela reálné obavy z jezdících vlakú. Potkali jsme se sice jen se dvěma krátkými vláčky, ale jeden z nich nás málem dohonil v nejdelším tunelu na trati, což rozhodně není místo, kde jsme si setkání s ním představovali. Nicméně přežili jsme a dokonce jsme přežili i přechod několik desítek metrů vysokého mostu u Žampachu. Už za tmy jsme sešli ke štole sv. Josefa a za přibližně půl hodiny jsme byli doma.
Silvestrovský večer probíhal standardně. Žraní, pití, kecání, žraní, pití, společenské hry, žraní pití. Silvestrovskou noc jsme oslavili pasivně vycházkou na Boží skálu a sledováním vybuchujících ohňostrojů. Po příchodu jsme pro změnu žrali a pili, ale ne moc dlouho, protože nás sklátila únava z náročného dne.
Jak na Nový rok, tak po celý rok, řekli jsme si. Udělali jsme další výlet do okolí, tentokrát ale na jinou stranu. Šli jsme přes pole k borecké hájence a pak přes les do Vlčí rokle. Než jsme ale k té hájence došli, zaujal nás zamrzlý lesní rybníček. Vlci se rozhodli vyzkoušet své štěstí a hrdinně se vrhli na led. Tím, že se během následujících pár minut nepropadli, nás s Naďou přesvědčili o tom, že led je dostatečně silný, abychom na něm mohli blbnout. Nakonec se z rybníčku stal zlatý hřeb večera, protože jsme se vydrželi klouzat desítky minut.
Do Vlčí rokle jsme se vypravili proto, abychom zjistili, o co se vlastně jedná. Nikdy tam předtím nikdo z nás nebyl. A taky proto, že s náma byli Vlci, takk jsme se chtěli podívat, jestli tam náhodou nenajdem nějaké jejich bratrance. Nakonec jsme tam místo divokých vlků našli opuštěný kamenolom, ve kterém byla trampská osada, teď v zimě opuštěná. Docela se nám tam líbilo, ale bohužel jsme se nemohli zdržovat, protože, jak se říká: "Na nový rok o slepičí krok." Prostě se začínalo stmívat a před námi byla několikakilometrová cesta lesem domů. Navíc Vlci museli večer odjet, protože přislíbili účast na zítřejším rodinném obědě.
Dorazili jsme domů sice za tmy, ale v pořádku a se slovy, "tak příště přijeďte vy za náma," jsme se rozloučili.
