Karlštejn - Beroun

Začátkem listopadu jsem se pokusil uspořádat pěší výlet, podobný jaký jsme v Anglii dělávali s Light2Lift nebo později s Martinem a Honzou. A abych to měl pro začátek jednodušší, vybral jsem trasu, která kopírovala část trasy výšlapu, který jsem udělal před dvěmi a půl lety. Přestože jsme s Naďou oslovili poměrně hodně lidí, svou účast potvrdili pouze dva. A přišel jeden. Anita, která žije jednou nohou v Praze a druhou v Londýně.

Sraz jsme měl o půl desáté na Hlavním nádraží. Já jsem ale trošku špatně spočítal hodiny, tak jsme s Naďou vstali a vyjeli o hodinu dřív, než jsme měli. Ale všecko zlé je k něčemu dobré - nadbývající hodinu jsme strávili hledáním čisté a klidné toalety, protože Naďa si ve spěchu nasadila jednu kontaktní čočku naruby. Tu toaletu jsme nakonec našli úplně nahoře v nově otevřeném Palladiu na Náměstí republiky. Upřímně řečeno, Palladium mě docela ohromilo přepychem nezvyklým na pražské poměry. Nicmémě každá sranda něco stojí, takže jde o jedno z nejdražších nákupních center v republice. Před vstupem do Palladia jsme se na pár minut zastavili u Národního domu, ve kterém se zrovna natáčel nějaký film o komunistické straně, tipuju tak z padesátých let.

Odjeli jsme podle plánu a po vystoupení na zastávce Karlštejn a projití kolem nespočetných lapačů na turisty jsme se ocitli na nádvoří hradu. Zatímco já jsem si odskočil, holky se rozlížely kolem. Po mém návratu mi hned hlásily: "Koukni na ten ceník, jestli na něm najdeš něco zvláštního." Po chvilce čtení mě to trklo: "Dospělí STOTŘICET KORUN, Erwaschene a Adults 220 Kč za prohlídku." A národní památkový ústav se pod to ještě hrdě podepsal. Tak jsme si zanadávali a po nahlédnutí do hradní studny jsme se s Karlštejnem rozloučili.

Vydali jsme se po červené směrem na Beroun. Po pár kilometrech chůze listopadovým lesem jsme se dostali k Bubovickým vodopádům. Nevím proč, ale pamatoval jsem si je podobně jako tyhle vodopády v Brecon Beacons. Paměť ale občas bývá pěkná svině a realita se od vzpomínek může krutě lišit. Na místě potoka jsme našli stružku a na místě vodopádů dvě kaluže. Ach jo...

Hospoda na půl cesty s obědem byla ve Svatém Janu pod Skalou. Romantické to místo. Dokonce tak, že jsem úplně zapomněl fotit. (Kdo to tam nezná, může kouknout sem.)

Do Berouna jsme sešli k večeru, krátce před začátkem stmívání. Čas nám vyšel tak akorát. Vlaky do Prahy jezdily z berounského nádraží co půl hodiny, tak jsme ani moc dlouho na tom podivném místě nečekali. Zjevně se tam tak před třiceti lety zastavil čas. Aspoň že tam měli automat na kafe, který vydával horkou hnědou kapalinu v plastovém kelímku.

Do Prahy jsme dorazili už za tmy. Před rozločením jsme nechali přes Anitu pozdravit Honzu a zbytek londýnské bandy. Čau :).