První výlet do okolí

První výlet do okolí jsme Naďa a já podnikli pár dní po příchodu do Jílového. Já jsem si na okolí matně pamatoval ještě z doby, kdy jsem v našem současném bytě dva týdny bydlel s jeho majitelem, s Abbem. Bylo to před mým odjezdem do Anglie, tedy před více než dvěmi lety. Přiznávám se, že hodně věcí jsem od té doby zapomněl a hodně se jich změnilo, takže i pro mě to byl výlet za poznáním. Naďa v Jílovém nikdy předtím nebyla, tak jsem jí ho tímto způsobem představil. Protože jsme tehdy byli ještě oba nezaměstnaní, měli jsme spoustu volného času. Vybrali jsme si tedy den s nádherným počasím a vyrazili jsme.

Naše cesta vedla nejprve na kopec jižně od Jílového. Potěšily nás ovečky, které se na něm pásly a krásně dokreslily pohled na město, který se nám z kopce naskytl. Když jsme se ho dosytosti nabažili, pokračovali jsme dál na jih. Přišli jsme ke štole svatého Josefa, která bývá o víkendech přístupná veřejnosti. Ale my, jako správní nezaměstnaní, jsme tam šli ve všední den, tak z prohlídky tenkrát nebylo nic. (Štolu jsme navštívili později během procházky pořádané v rámci oslavy mých 32. narozenin.) Po pár metrech nás cesta dovedla na břeh řeky Sázavy, po němž jsme se vypravili směrem na východ, proti proudu.

Každý výlet by měl mít "hospodu na půl cesty". Nechtěli jsme, aby tento byl výjimkou, a proto jsme zakotvili na oběd v hospůdce u mostu v Kamenné Přívozu. Po jídle jsme pokračovali stále stejným směrem. Bohužel jsme se toho pravidla drželi až moc, tak se nám povedlo ztratit značenou turistickou stezku. Museli jsme se pár následujících kilometrů prodírat skrz lesní polom. Lézt přes a pod popadanými stromy, šplhat po sypkém svahu nad řekou a nechat se odírat trnitými keři. Odměnou za tuto strastiplnou cestu nám bylo pár opravdu povedených fotografií.

K večeru jsme dorazili do Týnce na Sázavou. Po příchodu na místní nádražíčko jsme se rozhodli vrátit vlakem. Protože nám jeden právě odjel a další jel až za necelou hodinu, vydali jsme se ještě na obhlídku města. Zjistili jsme, že Týnec je docela zajímavé kulturní centrum, protože město pořádá na zámku nejen pravidelné taneční, ale i nepravidelné festivaly. Zrovna nadcházející víkend měl být ve znamení keltské hudby.

Po krátké projížďce vlakem jsme za úplné tmy vystoupili na železniční zastávce u Jílového. Předložka "u" je důležitá, protože nádraží je od Jílového asi tři kilometry daleko a do města se z něj dá dostat třemi způsoby. Busem, což jsme zjistili tak, že nás bus předjel a zmizel ve tmě. Po silnici, což se v podstatě rovnalo sebevraždě kvůli docela hustému provozu. A po cestě lesem a přes kopec, což byla nakonec naše jediná šance. Poté, co jsme za sebou nechali poslední lampu, jsem Naďu uklidnil slovy: "V pohodě, už jsem tudy před dvěma lety šel." Na její otázku, zda v noci, jsem raději neodpověděl. Nakonec jsme se navzájem nějak dovedli nahoru na kopec, ze kterého jsme poprvé fotili Jílové. Pomalu jsme rozdýcháváli prožitý adrenalinový nával, kochali se pohledem město a představovasli si vanu plnou horké vody.

Pak už stačilo jen vykročit...