|
||
|
Anglické dobrodružství skončilo, teď nás čeká skutečný život. Zanechali jsme za sebou zběsilost Londýna a přestěhovali se do Jílovýho, městečka ležícího kousek za Prahou. Změna to byla veliká. Dva roky v cizině (tři v Nadině případě) se podepsaly na tom, že se z českých přátel stali kamarádi a z kamarádů známí. Předpokládám, že to samé se stane i s našimi přáteli stále ještě žijícími v Londýně. Nicméně doufáme, že vazby nejsou přetrhané navždy a že hláška "Stejně se všichni sejdeme pod Václavem" se naplní. Aspoň pro většinu. Někteří se v Londýně zamilovali a rozhodli se zůstat na neurčito. Uvidíme, jaký ten skutečný život bude. Já jsem se vrátil k mému předchozímu zaměstnavateli, do Adastry. Naďa si našla místo v pražské pobočce Siemensu a za dva dny tam nastupuje. Uvidíme, jak se jí tam bude líbit. V současnosti je naším největším problémem dojíždění do Prahy. Žít v malebném městečku obklopeném lesy je sice krása, ale jen do chvíle, než člověk musí ještě za tmy vyjíždět busem, aby se dostal do města v nějakou rozumnou dobu. Přestože dojíždíme do práce podobnou vzdálenost jako v Londýně, cesta nám trvá dvojnásobnou dobu. Z Jílovýho bohužel nic jako metro nebo vlak nejede. Pouze bus trmácející se přes vesničky a ráno věčně trčící v zácpě. Pokud není zácpa, trvá cesta busem na nejbližší stanici metra asi 40 minut. Pokud je běžná ranní zácpa, tak hodinu. V pondělní rána tak hodinu a čtvrt. Už jsem ale jel i dvě hoďky... Jo, je na čase koupit auto. Ne proto, abych se poslušně zařadil do fronty, ale proto, abych ji objel. A taky proto, že pokud chce člověk jet někam mimo Prahu, ušetří spoustu času. |
