|
||
|
V srpnu 2010 jsme se s Naďou rozhodli realizovat naši zatím nejdelší dovolenou, mesíční výlet do Severní Ameriky. 10 dní jsme strávili v USA ve státě Washington, 16 dní pak v jižním Mexiku. Jako každý dálkový výlet začal i ten náš na letišti. A jak to tak už bývá, kde jsme čekali problémy vše šlo hladce. A kde jsme očekávali pohodu, jsme našli stres. Stres začal už v Ruzyni kvůli naprosté nekompetenci pozemního personálu. Personál na check-inu nás nebyl přes hodinu schopný odbavit. Nejprve nás posílali k samoobslužným terminálům. Teda napůl samoobslužným, protože u každého terminálu stál maník s manuálem a snažil se něco vykouzlit. U poloviny terminálů ovšem nefungovala dotyková obrazovka. U druhé poloviny jsem dostal chybovou hlášku, že nás nelze odbavit. Až vedle stojící Američan nám řekl, že terminály nelze pro lety do USA použít. Další nástrahou byla zmalovaná slečna na check-inu, která byla líná, až to bolelo. Kvůli jednomu těžkému kufru zastavila frontu na deset minut, protože ho nedokázala dát bokem nebo o to někoho požádat. A posledním výkvětem byl mlamoj, který pár minut brebentil o tom, že nám nemůže vydat boarding passy, protože je rezervace letenek dočasně uzavřena. Hodinu před odletem. Nakonec jsme se ale štastně dostali až do letedla a odletěli do Amsterdamu. V Amstru bylo další peklo. Zrovna začínaly německé prázdniny, tak na letišti bylo lidí jak na poslední Loveparade. Po vystání hodinové tlačenice si mě navíc policajti odvedli stranou a deset minut mě lustrovali, protože se podobám někomu, koho hledali. Naštěstí mě pustili, ale v tom davu jsem Naďu už nenašel. Tak jsem šel na bránu, kde jsem prošel ověřením ESTA víz, pohovorem a prohlídkou před odletem do USA. Naďa naštěstí po pár minutách dorazila taky, protože slyšela, že se brána za chvíli zavře. Bohužel ji dál nepustili, protože prý neměla platná ESTA víza pro vstup do USA. Po asi deseti minutách dohadování úřednice zjistila, že dvakrát po sobě zadala do systému špatně číslo jejího pasu. Do letadla směr Seattle jsme nastupovali úplně zpocení a jako poslední pasažéři. V Seattle všechno proběhlo bez problémů. Krátký pohovor, sejmutí otisků prstů, pár vtípků a už jsme mohli pokračovat. Už nás ani nemohlo rozhodit to, že Abbe, který nás měl vyzvednout, náš přílet očekával až následující den, takže jsme na něj na letišti museli čekat další dvě hodiny. Abbe se s námi srdečně přivítal. Návštěva kamarádů z domova vždy potěší. Společně s Abbem jsme se přivítali i s Petrem, který v Česku pracuje jako soudce, a před pár dny skončil školení na Washington University. S nimi jsme odjeli k Abbemu domů, kde jsme se uvítali i s jeho ženou Andrejkou a jejich dvouapůlletými dvojčaty Tománkem a Honzínkem. Dali jsme po pivu a šli spát. |
