10..11_mexico-city-to-oaxaca

Let s přestupem v San Franciscu nám zabral téměř celý cen. Bohužel jsme nikdy neseděli u okýnka, takže fotky žádné nejsou. Do Mexico City jsme přiletěli k večeru. Už na letišti nás zarazily dvě věci. Zaprvé žádné informační tabule. Pokud neumíte španělsky, máte velký problém zjistit cokoliv. Zadruhé spousta policajtů. Jen na odebírání kufrů z pásu dohlíželi čtyři. A důkladně kontrolovali, abysme si vzali svůj bágl, ne cizí.

Metro bylo stavem i nacpaností podobné londýnskému. Jeli jsme do hotelu asi deset stanic a byli jsme jediní bílí v dohledu. Domorodci proto po nás zvědavě pokukovali. Asi si mysleli, že jsme nějací divní Gringos (místní název pro Američany), když nejedeme taxíkem. Před příjezdem do hotelu nás zarazila třetí věc, a sice demonstrace a kolem ní spousta policajtů. Jak jsme se později dozvěděli v hotelu (většina hotelů a hospod v městském centru má alespoň jednoho zaměstnance, který jakž takž umí anglicky), demonstrace jsou téměř národní sport a zvýšená koncentrace policajtů je v podstatě pro naše dobro.

Večer jsme zašli na krátkou procházku do okolí, ale protože jsme byli unavení a taky se trochu báli o bezpečnost, brzy jsme se vrátili na pokoj. Taky jsme si museli odpočinout před nadcházející osmihodinovou cestou do Oaxacy, hlavního města stejnojmenného mexického federálního státu jihovýchodně od Mexico City.

Cesta do Oaxacy probíhala pohodově. Seděli jsme v klimatizovaném buse a koukali buď na debilní hollywoodské filmy nadabované do španělštiny nebo z okna. Koukání z okna bylo podstatně zábavnější, protože jsme nejprve projížděli metropolí, pak vesnicemi a pak poměrně vysokými horami (cca 2500 mnm) plnými kaktusů.

Během našeho příjezdu do Oaxacy jsme zažili první tropický slejvák. Protože kanály jsou potřeba jen pár měsíců v roce, mexičané šetří a většinou žádné nedělají. Za pár minut tedy na cestách stálo asi deset čísel vody. Shodli jsme se, že tentokrát už se jízdě taxíkem nevyhneme. Během cesty jsem docela zmokl, protože jsem nemohl zavřít boční okýnko, které otevřené bránilo mlžení předního skla. Cesta ale byla relativně krátká a za rozumný peníz, takže za chvíli jsme už byli v našem hostelu na pokoji.

Upřímně řečeno, kvalita ubytování nás moc nenadchla. Pokoj byl špinavý, dokonce byly šlápoty na stropě. Další dny jsme pak zjistili, že ve městě je chronický nedostatek vody, takže sprcha i hajzl byly nastavené jen na nezbytné minimum. Použitý hajlzpapír bylo nutné házet do koše vedle hajzlu, jinak jeho ucpání bylo téměř jisté. Personál koš vynášel jednou denně. Teploty vzduchu byla ve dne 25 až 30 stupňů. Mňam. Časem jsme ale zjistili, že to je tak v Mexiku zvykem všude.

To jsme ale tou dobou ještě nevěděli. Plni nadšení jsme se vypravili do uliček historického centra. Po hodině se naše nadšení proměnilo v pořádný hlad. Na centrálním náměstí jsme jíst nechtěli, tak jsme šli hledat jinam. Bohužel jsme ale šli naslepo, tak nám nalezení jídelny trvalo delší dobu. Zato to ale byla pravá jídelna pro domorodce, ne pro turisty. Tam jsem zjistil, že správná mexická hospoda má záchody vedle kuchyně. Navíc čím rozpadlejší, tím lepší.

Jídlo ale bylo dobré. Pojedli jsme, popili trochu limonády a vyrazili domů. Před spaním jsme se stavili na jedno do baru, který sousedil s naším hostelem. Byla tam příjemná obsluha (když pomineme smrdící hajzly vedle baru, kuchyň tam nebyla), tak jsme se tam stavili na jedno i všechny následující večery.

To byl náš první den v Mexiku.

 
Bonus: Mapa našeho kolečka Mexikem