Cesta zpět

Cesta do Prahy byla náročná, v letadlech jsme strávili celkem 22 hodin čistého času. Vraceli jsme se přes Seattle, protože dva zpáteční lety jsou levnější než tři jednosměrné. Tak jsme museli překonat nejdříve pásmový rozdíl -2 hodiny, o den později pak +9 hodin. Protože jsme do Evropy odlétali ze Seattle v 6 ráno, museli jsme být na letišti ve 4. Uznejte, má v takovém guláši smysl chodit spát? Místo toho jsme šli s Abbem na pánskou jízdu do indiánského kasína ve Snoqualmie.

Najvětší dávku stresu jsme si užili hned na začátku cesty na letišti v Mexico City. Na tomto letišti totiž chybí jedna podstatná věc, a sice pořádná tabule s odlety letadel. Nelze si tedy přečíst, zda a odkud váš let odlétá. Navíc personál letiště nemluví anglicky. Asi hodinu nám trvalo, než jsme našli někoho, kdo nám řekl, že jsme na špatném terminálu. Po přesunu na správný terminál pak už bylo hračkou vytáhnout ze zevlující ochranky, že Continental Airlines mají check-in támhle v tom zadním rohu.

Přestup v Houstonu pak už byl bez problémů. Teda když pominu, že se mnou Naďa nemluvila, protože jsem během pobíhání po mexickém letišti příšerně kurvoval.

Během odletu ze Seattlu jsme viděli nádherný vrchol Mt Rainieru, který vykukoval z mraků osvětlených ranním sluncem. Po pár minutách v pozadí vykoukla i Svatá Helena, nejvíce činná sopka ve státě Washington.

Vraceli jsme se přes New York a měli jsme štěstí na počasí, tak jsme viděli celý sever Spojených států. Upřímně, severozápad nic moc, vesměs pouště. Za Detroitem začala Velké jezera, kolem kterých krajina vypadala o poznání veseleji.

V New Yorku jsme se kochali pohledem na Downtown, ale bohužel jsme seděli na spatné straně letadla, tak jsme Sochu svobody ani nezahlédli. Po odletu z NY jsme pak už jen museli přetrpět cestu do Prahy a sockou do Jílovýho. Tam jsme dorazili v 10 ráno, spali jsme do 8 večer. Po probdělé noci jsem šel spát v 8 ráno. Prostě jet lag jaxfiňa.

Stálo to ale za to :o).